V dnešní uspěchané době se řeší spousta věcí od pamlskové vyhlášky přes nový účes vévodkyně z Cambridge až po EET. Přitom jen málokdo si uvědomuje, že ten nejdůležitější problém nastane až ve chvíli, kdy se žena rozhoduje, jestli si večer na party vzít podpatky anebo tenisky. To jde veškerá politika stranou.
Nejen, že tohle rozhodnutí trvá v průměru od dvaceti pěti minut až po celou věčnost, ona ať už se žena rozhodne jakkoliv, je to vždycky špatně.

Máme tu tedy dva různé scénáře, které mohou nastat:

Scénář 1 - Když to vyhrajou podpatky
Koukneš se do zrcadla a musíš uznat, že vypadáš sexy. Teda minimálně do tý doby, než vyvineš fyzikální jev známý jako pohyb. Pak už je to o něco míň sexy, ale dá se to.
Bereš taxíka, protože jen tak se sníží pravděpodobnost, že si někde po cestě rozbiješ hubu.
S šarmem a grácií převráceného buldozeru si to nakráčíš do klubu, kde je 99% šance, že všechny zde přítomné holky budou mít na sobě tenisky.
Dokonce i tvoje kámošky, se kterýma ses tři hodiny radila v hromadný konverzaci, co si vezmete na sebe a shodly jste se na podpatcích, mají na sobě tenisky.
Připadáš si divně.
Umírají ti nohy, ale ty to nevzdáváš. Zuby nehty se držíš na baru a jdeš tančit i přestože se při každém pohybu svíjíš jako žížala. A bolí to. Hrozně to bolí.
Když už je ta bolest neúnosná (asi tak po čtyřiceti minutách), rozhodneš se to zabalit.
Po cestě zpátky se odehraje jedna z následujících situací:
a) Zasekneš se na chodníku mezi kostkama a rozbiješ si hubu
b) Zlomí se ti podpatek a rozbiješ si hubu
c) Potkáš svou osudovou lásku, se kterou se do sebe zamilujete až po uši a se kterou prožiješ celý zbytek svého života, procestuješ celej svět, vychováš dvě děti... a rozbiješ si před ní hubu
Doma odkopneš podpatky do kouta a z posledních sil se za supění, za který by se nemusela stydět ani těhotná kosatka po hodině aerobiku, vyškrábeš do postele.
Ještě tři dny poté necítíš svoje nohy.

Počet minut bez bolesti: 5
Počet minut s bolestí: všechny ostatní
Počet tázání se sebe sama, jestli ti to za to doprdele stálo: 3458
Počet zmrzačených nohou: 2

Scénář 2 - Když to vyhrajou tenisky
Koukneš se do zrcadla a musíš uznat, že podpatky by k tomu vypadaly líp, ale na to zvysoka... no prostě to neřešíš.
Nemáš sexy dlouhý nohy, ale to pohodlíčko!
S šarmem a grácií hráče basketbalu si to nakráčíš do klubu, kde je 99% šance, že všechny zde přítomné holky budou mít na sobě podpatky.
Dokonce i tvoje kámošky, se kterýma ses tři hodiny radila v hromadný konverzaci, co si vezmete na sebe a shodly jste se na teniskách, mají na sobě podpatky.
Cítíš se býti podvedená.
I přes dlouholetou snahu módních blogerek do tohohle klubu ještě nedorazila tenisková etiketa.
Ve chvíli, kdy ti dojde, že mezi všema těma dlouhonohejma žirafama se sexy nohama a patnácticentimetrovejma podpatkama svýho budoucího manžu neulovíš, vyrazíš domů.
Jedeš nočkou, protože sis všechny drinky musela platit sama a nezbylo ti na taxíka.
Doma odkopneš tenisky do kouta a slibuješ si, že příště budeš za dámu, vezmeš si podpatky a všem těm pipkám vytřeš zrak.
Ještě tři dny poté cítíš svoje nohy.

Nemáme to vůbec lehký.

TENISKY VS. PODPATKY


Ségra při stěhování objevila v kupě svých knížek můj sešit.
Můj sešit z roku 2005.
Růžová pětsettřináctka s mapou světa a přeškrtaným titulkem Matematika, místo kterého jsem do bílého rámečku dopsala: "SMS s kámoškama - přísně tajné!"
Následuje několik stran ručně přepsanejch zpráv. Slovo od slova. Každá čárka, každej háček, každá tečka. Všechno.
Dokonce tam i uvádím, kolik jsem který den utratila.
Protože kredit, neasi.
Není mi úplně jasný, proč jsem měla potřebu zanechávat dalším generacím svý puberťácký esemesky, zato díky tomu naprosto jistě vím, jak se jmenovala moje první neplatonická láska.
Byl to Pepík.
Pepík byl živej.
Akorát to měl docela na salámu.

Já: "Niki, promin, ze otravuju, ale neco me napadlo. Nebylo by blby dat Pepikovi k narozkam obrazek? Myslim, jako, ze bych nakreslila kone a zaramovala ho. A jeste bych mu k tomu neco koupila? A jak se mas?
Niki: "Ne, neni to vubec blby naopak super ja se mam dobre a co ty a co delas"
Já: "Ja se nudim. On mi jeste nenapsal."
Niki: "Urcite napise neboj"
Já: "No, mozna nema kredit. A co ty nasla si nějakyho skvelyho kluka?"
Niki: "Ne nenasla"
Já: "Dyd prazdniny teprv zacinaj, von se nekdo najde."
Niki: "Ne ja uz nekoho mam ale nikomu to nerikej"
Já: "A pise ti aspon? A kolik mu je?"
Niki: "Jo obcas si pisem a je mu asi 15 a znas ho"
Já: *výčet všech patnáctiletejch kluků, po kterejch jsme na základce jely, ale nechci je tu pro jistotu uvádět jménem, kdyby náhodou vyplavaly staré křivdy a někdo by mi chtěl rozbít hubu*
Niki: "Jo je to on ale prosimte nikomu to nerikej hlavne terce protoze terka ho miluje ale chodit s nim nechce"
Já: "Spolehni se. Hele, jestli k nam Pepik prijde na svatek, co mam delat? Mam delat prekvapenou? Pozvat ho dal? A o cem si povidat? Co kdyz ho pozvu do pokojiku. Mam mu dad pusu, nebo se s nim libat? Porad. Prosiiiiiim."
Niki: "Pozvi ho a povidejte si treba o tom co porad dela atd"
Já: "Diky, si fakt skvela."

S Pepíkem to nevyšlo.
Asi se mu nelíbil můj obrázek koní...
Ani jsem se ho nezeptala, co pořád dělá.
Taky za to mohl možná i fakt, že nepřišel.
A jo, fakt jsem napsala dád.
(Jsem přesvědčená, že Pepík opravdu neměl kredit. Od roku 2005 až dodnes...)

JÁ A PEPÍK


Nemám nic proti bejvalkám.
Že jsou hloupý a ošklivý (když jsou krásný a inteligentní tak to platí dvojnásob), to je takový nepsaný pravidlo, který se všeobecně respektuje po celá dlouhá staletí a o kterém se nesluší dlouze diskutovat.
Ostatně, skoro všechny jsme něčí bejvalky, žejo.
Je to takovej koloběh života.
No a i když v knížce píšu, že minulost je ve vztahu pasé jak kalhoty do zvonu s kapsama na kolenou, v reálu jsem si samozřejmě většinu bejvalek proklepla.
To jen tak pro jistotu.

Asi nejvíc v žaludku mi ležela ta, co mu dala hrnek s mimoněma, kterej mu strašil ve skříňce ještě ROK potom, co jsme se spolu dali dohromady. Respektive, ta holka mi ani tolik nevadila. Vlastně ani nevím, jak vypadá. Ale ten hrnek. Ten hrnek mě vytáčel. Kdykoliv jsem si chtěla vyndat hrnek na kafe, talíř, konvičku nebo misku, byl tam. Ten hnusnej žlutej hrnek, co svítil do dáli jak rajčata z Černobylu. K výročí jsem dostala obrovskou skříň, nabídku k nastěhování a onen hrnek s mimoněma společně s kladivem. Nebudu vás napínat, rozmlátila jsem ho v pěti milisekundách a byl to super pocit. Romantika byla cítit ve vzduchu.

Pak je tu pár random holek, ze kterejch momentálně vyčnívá nejvíc asi Helča, co mu ráda posílá pozdravy z různejch míst, naposled z Brna. Dost se přemáhám, abych jí taky neposlala pozdrav... a pak jí neposlala do různejch míst.

Ale to není to hlavní, o čem bych dneska chtěla psát. Dokud bejvalky neotravujou a nechtěj s něčím pomáhat od mýho kluka, je to oukej. Pro mě za mě, ať si klidně posílaj i ty pozdravy z Brna, když je to baví. Co mě ovšem trošku mrzí je to, že se s nima potkávám zásadně jen ve chvíli, kdy vypadám jako něco, co bylo pozřeno a následně vykaděno hroznýšem královským. (Negooglete si to, je to fakt ošklivý.)

To jsme takhle jednoho krásnýho dne jeli do obchoďáku, protože se Ondra rozhodl, že potřebuje nový trika a ty si kupuje zásadně v háemku.
Bohužel se rozhodl zrovna v době, kdy jsem nebyla úplně fit.
Měla jsem za sebou tři problitý dny po otřesu mozku, ze kterýho se nakonec vyklubala jen obyčejná kocovina (tuhle story někdy příště), vypadala jsem jako sežvejkanej losí bobek, měla jsem kruhy pod očima, mastný vlasy, vyhublá až na kost, s třesavkou v pravý ruce a tikem v oku, takže jsem neměla sílu vzdorovat. Docela bych i přísahala, že mi z koutku úst ukapávala slina, až tak jsem byla z toho blicího maratonu hotová.
Takže jsme vyrazili. Já ožmolkovaný legíny, tričko s nápisem "Koušu", nula mejkapu. Jakoby... už jsem vypadala i líp.
Nějak jsem těch deset minut lítání po obchodu a rozhodování mezi černým, tmavě šedým a bílým tričkem přežila a jen co jsme se přiblížili k pokladně, slečna za pultem se rozzářila jako sluníčko: „Ondro? No ahoooj! Jak se máš?“
Aha, bezva. Bejvalka.
Ondra hodil letmej pohled na mě, na tu hromádku slizu, a řekl: „Ale joo, dobrý.“
Načež mu bejvalka věnovala soucitný kývnutí a se spokojeným úsměvem markovala ty podělaný trička.
Dál nevím.
V tu chvíli to ve mně totiž začalo vřít. Bublalo to ve mně ještě víc, než ty tři dny předtím.
Dobrý?
DOBRÝ?!
To jí nemohl jako říct, že se má přímo královsky? Že má skvělou holku, co napsala knížku, hrála ve videoklipu, každej den mu vaří, a ten sex, no tak o tom jí ani nemůže říct, jinak by mu okamžitě houpnul? A že já jsem jeho ségra?
Tyhle zákony schválnosti prostě nechápu.

A víte, koho potkám, když mám strašně pěkný vlasy, extrémně povedenej mejkap, podpatky a sex-epýl srší na všechny strany?
Správně. Nikoho.
Ale jak říkám, jinak mi bejvalky nevadí.
(Čůzy.)

JOOO, BEJVÁVALO


Včera jsem šla na poštu s knížkama. Strašně se mi nechtělo, ale nakonec jsem se jako vždycky překonala. Mastný vlasy jsem hodila do drdolu a jedinej můj úkol byl chovat se nenápadně a příliš nepoutat pozornost. Což se, troufám si říct, povedlo na jedničku s hvězdičkou.

Na poště je to takový zrádný. Když přijdete na řadu a máte toho víc, vždycky následuje takový trapný ticho, kdy jenom stojíte a čekáte, až vám pošťák voštítkuje nějakejch dvacet balíčků. To ticho většinou využívám tak, že mezitím přemýšlím, jakou vůni toaleťáku nám po cestě domů koupím anebo si prohlížím vitrínku s drobným zbožím, což končívá spontánním nákupem nějaký kraviny. Naposledy jsem si odtud odnesla charitativní samolepku a modrej provázek (pro samolepku mám pochopení, provázek už moc nepobírám).

Tentokrát mi padly do oka losy a dostala jsem úžasnej nápad: "Můžu vás ještě poprosit o čtyři ty zážitkový losy za pade?"
Pan pošťák zbystřil a oči se mu rozzářily: "No jasně. Ale počkejte, já je tu nemám... Půjdu se po nich podívat vedle."
Znám pasivní agresivitu ze strany spolunávštěvníků pošty, když vám poslání dopisu trvá víc než čtyřicet pět vteřin, a tak začínám trochu panikařit: "Néé, néé, to nemusíte, jestli je nemáte."
Přeochotnej pan pošťák přesto opouští křeslo a odchází do dáli.

Je pryč minutu. Lidi ve frontě na mě blbě koukaj.
Je pryč tři minuty. Z dálky se ozývaj vzrušený hlasy. Lidi ve frontě mě propalujou nenávistnejma pohledama a já předstírám, že mě hrozně zajímá Důchodový pojištění a výhody zákaznický karty Český pošty.
Je pryč pět minut. Celá pošta je v pohotovosti a všichni zaměstnanci řeší moje debilní losy. Tlak ve frontě vzrůstá. Lidi začínaj nespokojeně pomlaskávat a vsadím se, že si v duchu myslej něco o umaštěný krávě. Děsím se chvíle, kdy začnou přemýšlet nahlas.
Po deseti minutách pán přichází a s oroseným čelem, krvavým šrámem a vítězoslavným úsměvem přede mě pokládá čtyři losy. Lidi ve frontě jásají a z dálky se ozývá zvuk fanfár.
Vteřinu potom zjistím, že se losy nedaj platit kartou... A já u sebe hotovost nenosím. Lidi ve frontě si začínaj myslet, že jsem totální ichtyl.
Na scénu přichází paní vedoucí, která tomu dodává korunu: "No, ale to už nejde vrátit, Jarka si je odepsala."
Celý moje losový divadlo dopadlo tak, že to za mě pan pošťák Jarce zacáloval a já mám přijít v pondělí dorovnat dluh a losy si vyzvednout.

Jak se tak znám, v pondělí na to zapomenu, vzpomenu si až v úterý, kdy bude následovat dvojitej facepalm a vynadání sama sobě do debilů, protože chudák pán přišel o dvě stovky a já se budu tak moc stydět, že na tu poštu už nikdy nevkročím a budu radši nosit knížky o dva kilometry dál na pobočku, kde jsem si ještě ostudu trhnout nestihla.
To je holt daň za to, když jste idiot.

A říkám vám, jestli si v těch losech nevyškrabeme dva tandemový seskoky, ochutnávku jihoafrickejch brouků a jízdu v obrněným transportéru, tak budu fakt hodně nasraná.

ČTYŘI ZÁŽITKOVÝ LOSY


Tak jsem našla svůj sedm let starej blog, z dob, kdy bylo cool blogovat na blog.cz, designu se říkalo desing nebo dess, blogy se spřátelovaly a kdo měl víc glittersek, byl pánem celýho internetu. Bylo mi šestnáct, byla jsem debil, neustále jsem všem předhazovala, jak jsem vtipná a jak po mě všichni kluci pálej... a dělala jsem rozhovory sama se sebou. Přikládám pár úryvků pro pobavení:

„Víkend jsem strávila u mého milého:*.. V sobotu jsme šli kalit na pyžamový ples a na bar atd. Já v tílečku, kraťáskách, jeho podkolenkách a mých keckách plejbojkách, jsem opět přitahovala pohledy jak kluků, tak i holek.. bože:D.“ (Nejspíš si říkali, co je to za ichtyla.)

Výňatek z rozhovoru sama pro sebe: „Jak jsi na tom teď s klukama? - Výborně. Zatím mám štěstí na samý skvělý a hodný. Momentálně jsem přes čtvrt roku s jedním, a myslím a doufám, že to bude na dlouho.“ (Asi ani nemusím psát, že pár dnů potom dostal košem.)

„A včera večer, maškarní ples? Škoda mluvit. Můj večer se skládal z litrů perlivý vody, asi 5 panáků a hromady ožralejch okolo. Tudíž já jako jediná střízlivá jsem se málem ukousala nudou.“ (Tyvole. Dneska si dát pět panáků, tak jí mám jak z praku a jsem nepoužitelná ještě v pondělí.)

„Zítra nejdu do školy:P Rozhodla jsem se zatáhnout to, nemá to cenu:D. Půjdeme s kámošem krmit kapry.“ (Krmit kapry místo školy... K tomu není co dodat.)

„Nedávno jsem se jen tak z legrace přihlásila do TeenTopmodel 2010. Říkám si dobrý no, to mě nevyberou. A ejhle, profíci z modelingové agentury mě pozvali na semifinále!“ (Pak jsem s těma „profíkama“ podepsala smlouvu, rodiče vyplázli čtyři tisíce za odporný fotky, který by si nikdo teda za rámeček nedal, leda by to chtěl zabalit do obálky, poslat poštou největšímu nepříteli a tím mu způsobit zrakový postižení... a tím moje velkolepá modelingová kariéra začala a zároveň skončila.)

Na závěr přikládám make-up tutoriál na školní look á la Shelbynka, kde hrají prim uhlově černé oči a na obočí se kašle, protože je zbytečný.

Co z toho vyplývá? Že i z náctiletý blbky, co zatahuje školu, protože může (individuál kvůli zlámaný páteři), každej víkend chlastá první ligu a myslí si, že má na to bejt celosvětově známou modelkou, se může v budoucnu stát někdo jakž takž normální.

Závidím dnešním šestnáctkám, jak jsou vyspělý a uvědomělý. To tehdá bejvalo všechno jinak!

KDYŽ MI BYLO 16


Povýšili jsme naše kávový hody na vyšší level a koupili jsme si aeropress, mlýnek a čerstvě praženou kávu s medovým akcentem (to bylo těsně předtím, než se nám podělalo auto, jinak bychom si koupili Jihlavanku s asfaltovým akcentem a dělali si jí klasicky "na turka" až do konce našich životů). Aeropress je taková ta věc, ze který si s pomocí vzduchu vykouzlíte dokonale voňavej a lahodnej černej mok. Všimla jsem si, že se tahle věcička hodí víc pro chlapy, než pro ženy. Né nadarmo je to TEN aeropress.

Když připravuje kafe Ondra:
1) Vezme mlýnek, nasype do něj zrnka a během pár vteřin namele množství potřebný přesně pro dvě osoby.
2) Následuje pár ladnejch pohybů a v hrnku se objeví voňavý kafe v normálním množství.
3) S lehkostí a grácií jemu podobnou vyklepává kafe do koše a opláchne všechny díly.
4) Kafe chutná výborně.

Když připravuju kafe já:
1) Vezmu mlýnek a přemýšlím, kudy se do toho kurva dává to kafe. Když se mi to konečně podaří, melu půl hodiny a mám pocit, že mi upadne ruka.
2) Namletou kávu nasypu do jednoho ze dvou hlavních dílů, zaleju vodou a díky návodu z Youtube zjistím, že to bohužel nebyl ten správnej díl a já to nalila do pístu.
3) Vyleju směs do hrnku, očistím píst, přeliju směs z hrnku do druhýho dílu. (Tady je ten moment, kdy se všichni milovníci kávy popadají za srdce. Mám pro to pochopení, taky bych se hnala.)
4) Ze všech sil vytlačím pár kapek a přijde mi, že jich mám mnohem víc na čele než v hrnku. Poznámka pro mě: Příště dát víc vody.
5) S lehkostí a grácií německýho vlčáka po transplantaci hlavy vyklepávám kafe a zjišťuju, že padá ven úplně jinou stranou, než jsem si původně myslela. Těch 10%, co to zvládlo až do koše, považuju za svůj malej životní úspěch, a jdu otírat linku, dřez, podlahu a dveře od těch zbývajících 90%.
6) Kafe mi mezitím vystydlo. Chutná nějak jinak, než od Ondry. Divný...

AEROPRAS

INSTAGRAM: @THEBLONDIEVERSE

© THE BLONDIEVERSE. Design: Fearne.