"Pojď, koupíme si plátno a barvy, něco si namalujeme," řekl Ondra v sobotu.
Bylo to těsně po veletrhu karavanů, ze kterého jsme byli trochu zklamaní, po mé akutní bronchitidě, po které jsem se ještě nemohla pořádně nadechnout, a po pokutě, ze které jsme byli tak trochu rozladění, protože jsme to pětikilo mohli utratit jinak.
"Oukej, proč ne," odpověděla jsem.

A ačkoliv je v naší domácnosti umělec spíš on, nejvíc věcí jsem si nakonec do kufru odnášela já. Čtyři plátna, paletu na míchání, deset odstínů akrylovek, dvacet štětců, hele, pro jistotu i tuhle hmotu na struktury, jééé a ten kufřík s přenosným stojanem! Ten si jenom přenesu do dodávky a můžu malovat na cestách v přírodě.
Já. Ta holka, která měla celý dětství stresy z malování.
Respektive z tahů štětcem.
Z toho, že udělá chybu.

Ke kreslení jako takovýmu jsem měla vždycky blízko, to víte, ale vždycky si čmárám jen tužkou nebo fixem.
A většinu výtvorů pro jistotu nikomu neukazuju.
Na základce jsem si na kroužku výtvarky troufla i na pastely, uhel a tuš. Doteď si pamatuju, jakou hrůzu jsem měla z temper a vodovek. Nikdy mi to nešlo, bylo to hnusný, věčně jsem si to rozmazávala, neměla jsem trpělivost čekat, až to uschne a jako nádherné finále jsem se styděla za výsledek a trpěla jako zvíře, když můj obrázek visel na nástěnce mezi ostatními.
A po téměř dvaceti letech mi přeplo a já si řekla fak it.
Budu malovat.
Dokud mě to bude těšit.
Dokud mě to bude bavit.
Dokud mi to bude něco dávat.

Začala jsem naprosto nevinně. Vždycky mě fascinovalo abstraktní umění a hlavně mi přišlo, že v něm jsou ty chyby tak trochu žádoucí. Byla to jasná volba na rozmalování se.
Takže jsme si pustili hudbu, podlahu obložili papírem a celou noc tvořili.
Každý to svoje, každý v tom svým vesmíru, ale spolu.
V neděli jsem svoje "Cesty života" dokončila.
Bylo to nějak moc snadný.
Nepromyšlený.
Nahodilý.

A tak jsem se sebrala odvahu rozložit stojan a položit na něj velký bílý plátno v příslibu něčeho mnohem většího...

Pokračování příště

POJĎ, BUDEME MALOVAT #1


Nedávno jsem se rozhodla, že budu zase psát.
Tak jsem začala zase psát.
Dneska jsem se rozhodla, že budu psát ještě víc.
A hlavně na místo, kde to všechno kdysi začalo.
Na můj blog.

Ale co? - ptá se hlava.
A hlavně proč? - dodává ego.
A já se přiznám, že vlastně nevím, jakým argumentem ty dva umlčet.

Poznala jsem jádro své osobnosti a vím, že mám dva druhy období, které se zákonitě střídají. Období, kdy ze sebe vydávám maximum energie a období, kdy se potřebuju ukrýt před světem a tiše přijímat. Maximum jsem ze sebe vydala při vydání knížky. Vlastně bych řekla, že jsem si naložila mnohem větší psychickou zátěž, než jakou jsem byla v tu chvíli schopná unést. Vyčerpala jsem svý zásoby a sebe samu. Takže jsem se uzavřela a pro jistotu ještě zamkla na sedm západů.
Útlum trval od té doby, co jsem odešla z práce... až doteď.

Přes dlouhej podzim a zimu jsem přečetla víc knížek, než za celej svůj život. Práce, která mě od října živí, mi zabere reálně tak šest dní v měsíci, takže jsem se naučila pracovat s časem úplně jinak, než doposud. Nechala jsem jej volně plynout... Přelouskala jsem desítky a desítky různých titulů od osobního rozvoje přes světoznámý tituly až po nejméně vyhajpovaný kousky. Básnický sbírky, komixy, humorný povídky, lékařský studie, životopisy, válečný romány. Tiše jsem čerpala myšlenky, dávala si dohromady nový souvislosti a při tom všem čtení mezi řádky zjišťovala, co se ve mně zrovna děje. Proč už po vydání knížky nedělám to, co jsem tolik milovala. Proč mi nejde psát a co hůř, proč psát nechci. A když jo, tak úplně jinak, než jsem psala doposud.

Moje knížka mě vrátila zase na začátek.
Nejdřív mě hřála u srdce, potom vnitřně rozcupovala na kousíčky a teď mě zase hřeje.
Jako první láska.
Jako první trápení.
Jako první zkušenost.

Do toho ty lidský příběhy a osudy. Zatímco dřív jsem je aktivně vyhledávala, teď je pomalu přestávám zvládat vstřebávat. Mám jich okolo sebe nějak moc. Mraky. Každý si v sobě nese nějaké tajemství, problém, hádku, zklamání, hořkost, bolest, křivdu, nemoc. V dialozích to bývá číslo jedna a i když všechny ty příběhy neprožívám, chtě nechtě se mě dotýkají a taky na mě působí.
Neříkám, že to je špatně.
Snažím se tu být pro svý lidi.
Vždycky, když cítím, že někdo potřebuje vyslechnout, poslouchám.
Když mám pocit, že můžu říct něco užitečnýho, řeknu to.
Ale víc mlčím, než mluvím. Protože tichem někdy pomůžete tomu druhému lépe, než tisíci pečlivě vybranými slovy.

Můj největší problém je, že mám takovou zvláštní potřebu všechny zachránit. Najít všem mým blízkým řešení, hodit záchranný lano, postrčit novým směrem, propojit mezi sebou správný kontakty, dodat kuráž anebo odvahu. Proč to dělám? Abych se necítila provinile za to, jak teď můžu žít. Aby mi nebylo smutno, protože někdo jiný nedokáže udělat změnu v životě, který ho netěší. Ale paradoxně cítím, že mě to ničí. Protože zatímco jsem se zaobírala osudy jiných, nezbyl čas na rozvíjení toho svého. Držela jsem ty svý otěže jen tak napůl, přešlapovala na místě a málem se(be) ztratila v oceánu cizích emocí.
Zase jsem ty lidi okolo sebe trochu proškrtala.

Tak nějak mi prostě přijde, že máte-li světu dávat kus sebe a být opravdu ke všem upřímní, musíte být tak trochu magoři. Ztrácet hlavu a zase jí nacházet. Dávat lidem jen určitý množství energie a mít ho zase kde načerpat. Pořád dokolečka. A někde v tom chumlu sociálních interakcí a obrovskýho množství nových informací, rozhovorů a příběhů najít harmonii a cestu sami k sobě.
A ať už je to sebevíc sobecký, nemůžu se dočkat, až s Ondrou sedneme do dodávky a odjedeme na několik měsíců někam, kde nás nebude nikdo znát. Protože se těším na to těšení domů a na stýskání po lidech, který tu necháme. Že je to debilní? Asi je.

No, a vidíte ten paradox? Otevřenej článek o tom, jak se bojím znovu otevřít světu.
Ale strachy, bloky a překážky se maj překonávat.
Tak jo.

ALE CO? A HLAVNĚ PROČ?


V dnešní uspěchané době se řeší spousta věcí od pamlskové vyhlášky přes nový účes vévodkyně z Cambridge až po EET. Přitom jen málokdo si uvědomuje, že ten nejdůležitější problém nastane až ve chvíli, kdy se žena rozhoduje, jestli si večer na party vzít podpatky anebo tenisky. To jde veškerá politika stranou.
Nejen, že tohle rozhodnutí trvá v průměru od dvaceti pěti minut až po celou věčnost, ona ať už se žena rozhodne jakkoliv, je to vždycky špatně.

Máme tu tedy dva různé scénáře, které mohou nastat:

Scénář 1 - Když to vyhrajou podpatky
Koukneš se do zrcadla a musíš uznat, že vypadáš sexy. Teda minimálně do tý doby, než vyvineš fyzikální jev známý jako pohyb. Pak už je to o něco míň sexy, ale dá se to.
Bereš taxíka, protože jen tak se sníží pravděpodobnost, že si někde po cestě rozbiješ hubu.
S šarmem a grácií převráceného buldozeru si to nakráčíš do klubu, kde je 99% šance, že všechny zde přítomné holky budou mít na sobě tenisky.
Dokonce i tvoje kámošky, se kterýma ses tři hodiny radila v hromadný konverzaci, co si vezmete na sebe a shodly jste se na podpatcích, mají na sobě tenisky.
Připadáš si divně.
Umírají ti nohy, ale ty to nevzdáváš. Zuby nehty se držíš na baru a jdeš tančit i přestože se při každém pohybu svíjíš jako žížala. A bolí to. Hrozně to bolí.
Když už je ta bolest neúnosná (asi tak po čtyřiceti minutách), rozhodneš se to zabalit.
Po cestě zpátky se odehraje jedna z následujících situací:
a) Zasekneš se na chodníku mezi kostkama a rozbiješ si hubu
b) Zlomí se ti podpatek a rozbiješ si hubu
c) Potkáš svou osudovou lásku, se kterou se do sebe zamilujete až po uši a se kterou prožiješ celý zbytek svého života, procestuješ celej svět, vychováš dvě děti... a rozbiješ si před ní hubu
Doma odkopneš podpatky do kouta a z posledních sil se za supění, za který by se nemusela stydět ani těhotná kosatka po hodině aerobiku, vyškrábeš do postele.
Ještě tři dny poté necítíš svoje nohy.

Počet minut bez bolesti: 5
Počet minut s bolestí: všechny ostatní
Počet tázání se sebe sama, jestli ti to za to doprdele stálo: 3458
Počet zmrzačených nohou: 2

Scénář 2 - Když to vyhrajou tenisky
Koukneš se do zrcadla a musíš uznat, že podpatky by k tomu vypadaly líp, ale na to zvysoka... no prostě to neřešíš.
Nemáš sexy dlouhý nohy, ale to pohodlíčko!
S šarmem a grácií hráče basketbalu si to nakráčíš do klubu, kde je 99% šance, že všechny zde přítomné holky budou mít na sobě podpatky.
Dokonce i tvoje kámošky, se kterýma ses tři hodiny radila v hromadný konverzaci, co si vezmete na sebe a shodly jste se na teniskách, mají na sobě podpatky.
Cítíš se býti podvedená.
I přes dlouholetou snahu módních blogerek do tohohle klubu ještě nedorazila tenisková etiketa.
Ve chvíli, kdy ti dojde, že mezi všema těma dlouhonohejma žirafama se sexy nohama a patnácticentimetrovejma podpatkama svýho budoucího manžu neulovíš, vyrazíš domů.
Jedeš nočkou, protože sis všechny drinky musela platit sama a nezbylo ti na taxíka.
Doma odkopneš tenisky do kouta a slibuješ si, že příště budeš za dámu, vezmeš si podpatky a všem těm pipkám vytřeš zrak.
Ještě tři dny poté cítíš svoje nohy.

Nemáme to vůbec lehký.

TENISKY VS. PODPATKY


Ségra při stěhování objevila v kupě svých knížek můj sešit.
Můj sešit z roku 2005.
Růžová pětsettřináctka s mapou světa a přeškrtaným titulkem Matematika, místo kterého jsem do bílého rámečku dopsala: "SMS s kámoškama - přísně tajné!"
Následuje několik stran ručně přepsanejch zpráv. Slovo od slova. Každá čárka, každej háček, každá tečka. Všechno.
Dokonce tam i uvádím, kolik jsem který den utratila.
Protože kredit, neasi.
Není mi úplně jasný, proč jsem měla potřebu zanechávat dalším generacím svý puberťácký esemesky, zato díky tomu naprosto jistě vím, jak se jmenovala moje první neplatonická láska.
Byl to Pepík.
Pepík byl živej.
Akorát to měl docela na salámu.

Já: "Niki, promin, ze otravuju, ale neco me napadlo. Nebylo by blby dat Pepikovi k narozkam obrazek? Myslim, jako, ze bych nakreslila kone a zaramovala ho. A jeste bych mu k tomu neco koupila? A jak se mas?
Niki: "Ne, neni to vubec blby naopak super ja se mam dobre a co ty a co delas"
Já: "Ja se nudim. On mi jeste nenapsal."
Niki: "Urcite napise neboj"
Já: "No, mozna nema kredit. A co ty nasla si nějakyho skvelyho kluka?"
Niki: "Ne nenasla"
Já: "Dyd prazdniny teprv zacinaj, von se nekdo najde."
Niki: "Ne ja uz nekoho mam ale nikomu to nerikej"
Já: "A pise ti aspon? A kolik mu je?"
Niki: "Jo obcas si pisem a je mu asi 15 a znas ho"
Já: *výčet všech patnáctiletejch kluků, po kterejch jsme na základce jely, ale nechci je tu pro jistotu uvádět jménem, kdyby náhodou vyplavaly staré křivdy a někdo by mi chtěl rozbít hubu*
Niki: "Jo je to on ale prosimte nikomu to nerikej hlavne terce protoze terka ho miluje ale chodit s nim nechce"
Já: "Spolehni se. Hele, jestli k nam Pepik prijde na svatek, co mam delat? Mam delat prekvapenou? Pozvat ho dal? A o cem si povidat? Co kdyz ho pozvu do pokojiku. Mam mu dad pusu, nebo se s nim libat? Porad. Prosiiiiiim."
Niki: "Pozvi ho a povidejte si treba o tom co porad dela atd"
Já: "Diky, si fakt skvela."

S Pepíkem to nevyšlo.
Asi se mu nelíbil můj obrázek koní...
Ani jsem se ho nezeptala, co pořád dělá.
Taky za to mohl možná i fakt, že nepřišel.
A jo, fakt jsem napsala dád.
(Jsem přesvědčená, že Pepík opravdu neměl kredit. Od roku 2005 až dodnes...)

JÁ A PEPÍK


Nemám nic proti bejvalkám.
Že jsou hloupý a ošklivý (když jsou krásný a inteligentní tak to platí dvojnásob), to je takový nepsaný pravidlo, který se všeobecně respektuje po celá dlouhá staletí a o kterém se nesluší dlouze diskutovat.
Ostatně, skoro všechny jsme něčí bejvalky, žejo.
Je to takovej koloběh života.
No a i když v knížce píšu, že minulost je ve vztahu pasé jak kalhoty do zvonu s kapsama na kolenou, v reálu jsem si samozřejmě většinu bejvalek proklepla.
To jen tak pro jistotu.

Asi nejvíc v žaludku mi ležela ta, co mu dala hrnek s mimoněma, kterej mu strašil ve skříňce ještě ROK potom, co jsme se spolu dali dohromady. Respektive, ta holka mi ani tolik nevadila. Vlastně ani nevím, jak vypadá. Ale ten hrnek. Ten hrnek mě vytáčel. Kdykoliv jsem si chtěla vyndat hrnek na kafe, talíř, konvičku nebo misku, byl tam. Ten hnusnej žlutej hrnek, co svítil do dáli jak rajčata z Černobylu. K výročí jsem dostala obrovskou skříň, nabídku k nastěhování a onen hrnek s mimoněma společně s kladivem. Nebudu vás napínat, rozmlátila jsem ho v pěti milisekundách a byl to super pocit. Romantika byla cítit ve vzduchu.

Pak je tu pár random holek, ze kterejch momentálně vyčnívá nejvíc asi Helča, co mu ráda posílá pozdravy z různejch míst, naposled z Brna. Dost se přemáhám, abych jí taky neposlala pozdrav... a pak jí neposlala do různejch míst.

Ale to není to hlavní, o čem bych dneska chtěla psát. Dokud bejvalky neotravujou a nechtěj s něčím pomáhat od mýho kluka, je to oukej. Pro mě za mě, ať si klidně posílaj i ty pozdravy z Brna, když je to baví. Co mě ovšem trošku mrzí je to, že se s nima potkávám zásadně jen ve chvíli, kdy vypadám jako něco, co bylo pozřeno a následně vykaděno hroznýšem královským. (Negooglete si to, je to fakt ošklivý.)

To jsme takhle jednoho krásnýho dne jeli do obchoďáku, protože se Ondra rozhodl, že potřebuje nový trika a ty si kupuje zásadně v háemku.
Bohužel se rozhodl zrovna v době, kdy jsem nebyla úplně fit.
Měla jsem za sebou tři problitý dny po otřesu mozku, ze kterýho se nakonec vyklubala jen obyčejná kocovina (tuhle story někdy příště), vypadala jsem jako sežvejkanej losí bobek, měla jsem kruhy pod očima, mastný vlasy, vyhublá až na kost, s třesavkou v pravý ruce a tikem v oku, takže jsem neměla sílu vzdorovat. Docela bych i přísahala, že mi z koutku úst ukapávala slina, až tak jsem byla z toho blicího maratonu hotová.
Takže jsme vyrazili. Já ožmolkovaný legíny, tričko s nápisem "Koušu", nula mejkapu. Jakoby... už jsem vypadala i líp.
Nějak jsem těch deset minut lítání po obchodu a rozhodování mezi černým, tmavě šedým a bílým tričkem přežila a jen co jsme se přiblížili k pokladně, slečna za pultem se rozzářila jako sluníčko: „Ondro? No ahoooj! Jak se máš?“
Aha, bezva. Bejvalka.
Ondra hodil letmej pohled na mě, na tu hromádku slizu, a řekl: „Ale joo, dobrý.“
Načež mu bejvalka věnovala soucitný kývnutí a se spokojeným úsměvem markovala ty podělaný trička.
Dál nevím.
V tu chvíli to ve mně totiž začalo vřít. Bublalo to ve mně ještě víc, než ty tři dny předtím.
Dobrý?
DOBRÝ?!
To jí nemohl jako říct, že se má přímo královsky? Že má skvělou holku, co napsala knížku, hrála ve videoklipu, každej den mu vaří, a ten sex, no tak o tom jí ani nemůže říct, jinak by mu okamžitě houpnul? A že já jsem jeho ségra?
Tyhle zákony schválnosti prostě nechápu.

A víte, koho potkám, když mám strašně pěkný vlasy, extrémně povedenej mejkap, podpatky a sex-epýl srší na všechny strany?
Správně. Nikoho.
Ale jak říkám, jinak mi bejvalky nevadí.
(Čůzy.)

JOOO, BEJVÁVALO


Včera jsem šla na poštu s knížkama. Strašně se mi nechtělo, ale nakonec jsem se jako vždycky překonala. Mastný vlasy jsem hodila do drdolu a jedinej můj úkol byl chovat se nenápadně a příliš nepoutat pozornost. Což se, troufám si říct, povedlo na jedničku s hvězdičkou.

Na poště je to takový zrádný. Když přijdete na řadu a máte toho víc, vždycky následuje takový trapný ticho, kdy jenom stojíte a čekáte, až vám pošťák voštítkuje nějakejch dvacet balíčků. To ticho většinou využívám tak, že mezitím přemýšlím, jakou vůni toaleťáku nám po cestě domů koupím anebo si prohlížím vitrínku s drobným zbožím, což končívá spontánním nákupem nějaký kraviny. Naposledy jsem si odtud odnesla charitativní samolepku a modrej provázek (pro samolepku mám pochopení, provázek už moc nepobírám).

Tentokrát mi padly do oka losy a dostala jsem úžasnej nápad: "Můžu vás ještě poprosit o čtyři ty zážitkový losy za pade?"
Pan pošťák zbystřil a oči se mu rozzářily: "No jasně. Ale počkejte, já je tu nemám... Půjdu se po nich podívat vedle."
Znám pasivní agresivitu ze strany spolunávštěvníků pošty, když vám poslání dopisu trvá víc než čtyřicet pět vteřin, a tak začínám trochu panikařit: "Néé, néé, to nemusíte, jestli je nemáte."
Přeochotnej pan pošťák přesto opouští křeslo a odchází do dáli.

Je pryč minutu. Lidi ve frontě na mě blbě koukaj.
Je pryč tři minuty. Z dálky se ozývaj vzrušený hlasy. Lidi ve frontě mě propalujou nenávistnejma pohledama a já předstírám, že mě hrozně zajímá Důchodový pojištění a výhody zákaznický karty Český pošty.
Je pryč pět minut. Celá pošta je v pohotovosti a všichni zaměstnanci řeší moje debilní losy. Tlak ve frontě vzrůstá. Lidi začínaj nespokojeně pomlaskávat a vsadím se, že si v duchu myslej něco o umaštěný krávě. Děsím se chvíle, kdy začnou přemýšlet nahlas.
Po deseti minutách pán přichází a s oroseným čelem, krvavým šrámem a vítězoslavným úsměvem přede mě pokládá čtyři losy. Lidi ve frontě jásají a z dálky se ozývá zvuk fanfár.
Vteřinu potom zjistím, že se losy nedaj platit kartou... A já u sebe hotovost nenosím. Lidi ve frontě si začínaj myslet, že jsem totální ichtyl.
Na scénu přichází paní vedoucí, která tomu dodává korunu: "No, ale to už nejde vrátit, Jarka si je odepsala."
Celý moje losový divadlo dopadlo tak, že to za mě pan pošťák Jarce zacáloval a já mám přijít v pondělí dorovnat dluh a losy si vyzvednout.

Jak se tak znám, v pondělí na to zapomenu, vzpomenu si až v úterý, kdy bude následovat dvojitej facepalm a vynadání sama sobě do debilů, protože chudák pán přišel o dvě stovky a já se budu tak moc stydět, že na tu poštu už nikdy nevkročím a budu radši nosit knížky o dva kilometry dál na pobočku, kde jsem si ještě ostudu trhnout nestihla.
To je holt daň za to, když jste idiot.

A říkám vám, jestli si v těch losech nevyškrabeme dva tandemový seskoky, ochutnávku jihoafrickejch brouků a jízdu v obrněným transportéru, tak budu fakt hodně nasraná.

ČTYŘI ZÁŽITKOVÝ LOSY

INSTAGRAM: @THEBLONDIEVERSE

© THE BLONDIEVERSE. Design: Fearne.