Dneska vám povím historický příběh, který budu vyprávět svým vnoučatům a chrtům. Tohle se stalo ještě předtím, než naši planetu ovládli Pokémoni, a v dobách, kdy jsme neměli tak dobrý telefony, takže jsme žili víc offline než online. Je to příběh starý jako platonická láska sama. A je založenej na skutečný události, protože se fakt stal. Mně.

Bylo léto a já pracovala jako servírka v komunistickým hotelu na kopci u Orlický přehrady. Bylo to dost zapadlý, šedivý a ne úplně cool místo, takže tam nejezdilo moc mladejch, zábavnejch, ani hezkejch lidí. Jako mnohem pravděpodobnější se jevilo to, že natrefím na rozkládající se mrtvoly v sudech, než že tam někdy projde pěknej kluk. Takže zatímco ostatní puberťačky mýho věku si užívaly léta do sytosti, já makala od nevidím do nevidím někde na konci světa. Svým způsobem to bylo fajn, ale i tak se mi trochu ulevilo, když za mnou přijela Anetka a měsíc tam se mnou bydlela. Pomáhala mi v práci, fotily jsme supr fotky (třeba ty, co vidíte v tomhle článku), ale něco tomu pořád chybělo... Ňáká ta letní romantika, néasi! Po večerech jsme se koukaly na šmouly a soutěžily v prdění, což je na dvě náctiletý holky dost smutný.

A pak to přišlo, zrovna když jsem měla směnu na poolbaru. Cachtali se v bazénu! Dva kluci, z masa a kostí, a my si připadaly, jako kdybychom objevily po několikadenním putování pouští oázu plnou vody. Promnuly jsme si oči, jestli se nám to nezdá. Byli tam! Byli dva, my byly dvě, no existuje snad víc osudový znamení? Mohly jsme se přetrhnout, která z nás jim donese pivo a prohodí pár slov. Vyšlo to na Anetku, která se po pěti minutách přiřítila, že jsou to cizinci, úplně boží a Němci. Že všechno domluvila a večer bude party. Svět zase dostal růžový odstíny a my byly hepy jak dva grepy.

Okamžitě jsme si je rozdělily, já (obr) dostala toho většího a Anetka (hobit) menšího. To bylo fér. Vlastně ani nevím, jak se jmenovali, ale tomu menšímu jsme říkaly Harry, protože vypadal jako Harry Potter, jen neměl jizvu a místo hábitu měl kraťasy s kapsama na boku a ponožky vytažený až ke kolenům. "Můj" Němec, říkejme mu třeba Hans, byl o něco větší a jeho pracku zdobilo stylový tribal tetování ve tvaru sluníčka, takový to, který se tetovalo vězňům v osmdesátkách. Nebylo to moc sexy, ale když jsou to po měsíci první kluci, který vidíte, připadaj vám i dva neforemný kusy slizu jako Jake Gyllenhaal a Channing Tatum. Takže jsme je večer čaply a všichni společně razili na dýzu.

Zrovna hrál DJ Franta a rozjížděl Katy Perry, nebo co jsme to v tý době poslouchali. Lámanou angličtinou jsme navazovaly nový mezinárodní vztahy a dokonce nám ani nevadilo, že jsme si všechny drinky platily samy. Zpátky do hotelu jsme šli pěšky a bylo tak nějak přirozený, že kluky pozveme do našeho společnýho zaměstnaneckýho pokoje. Nebojte, žádný čuňárny se nekonaly, usnuli jsme poklidně oblečený všichni na jedný posteli. Ale co se stalo ráno, na to nikdy nezapomeneme. Začali jsme se pomalu probouzet, malej Němec objímal Anetku, velkej Němec mě, cejtily jsme se v bezpečí a všechno bylo v rovnováze. No a Harry natáhnul ruku s dobrým úmyslem, že pohladí Anet po rameni. Jenže ramínko minul a omylem se pohladil s Hansem. Bylo to divný a málem jsme se tam z toho počůraly smíchy. Další den jsme strávili u bazénu a pak přišla velká objímačka, než odjeli zpátky do Dojčlandu. Slíbili nám, že příští víkend vezmou auto a přijedou sami, bez táty. Uděláme si nějaký vejletíky a bude to fajn.

Už jsem pomalu připravovala rodiče na to, že se odstěhuju do Německa a uvidíme se až na příštím Oktober festu, kde budu poskakovat v dirndlu a nosit pivo pupkáčům s bavorskejma kšandama. Těšily jsme se jak malý. Už jsme si plánovaly svatbu, děti a společný partičky šachů v Alpách, až nám bude všem osmdesát. Bylo to tak povznášející, že nám ani nevadilo roznášet smažáky s bramborama nepříjemnejm rodinkám s dětma. Nemohly jsme se dočkat dne D. A teď přijde ten zlom - Harry napsal, že mu umřela babička. Úplnou náhodou v ten den, kdy měli sednout do auta a přijet za náma. Hansovi se samotnýmu nechtělo. Tahle novinka nás dost šokovala a doteď nevíme, jestli to byla pravda, anebo blbá výmluva. Byly jsme z toho tak hotový, že jsme si šly zlepšit náladu na párty do vedlejší vesnice, kde se o mě poprali dva sedmnáctiletý kluci... Ale to je zase jinej příběh. Zkrátka a dobře - naše německá láska skončila ještě dřív, než stačila začít. Vzalo nás to. Tahle autentická fotka s deep komentářem mluví za vše.

A perlička na konec? Jednoznačně táta Harryho, kterej tam s klukama byl celou tu dobu na dovolený. Tvrdil, že je fotograf, ale co nám bylo divný, že si nás až moc často fotil v kraťasech. Hezky z dálky a hlavně nenápadně. Žádný krajinky, zvířata anebo fashion fotky. Prostě obyčejný holčičí zadky. A zatímco jsme asi tak tři dny truchlily po naší nevydařený německý romanci, pan Fritz mě po e-mailu lámanou češtinou ve stylu gůgl translátor CTRL+C a CTRL+V aktivně zval do Norimberku do jeho sídla. Že všechno zaplatí, zařídí a samozřejmě, bude to naše malý tajemství.

Nejsem rasistka, ale jestli mi to někdy nevyjde s Ondrou, jsou určitý národnosti, kterým se asi pro jistotu vyhnu.
Enšuldigung.

NĚMECKÝ HISTORKY Z PODSVĚTÍ


Barevný vlasy jsou super. Teda aspoň do tý doby, než se vám začnou rozpouštět na oblečení, povlečení i uši a dokud vás ostatní neotravují větou: "Kdy půjdeš zpátky na blond?" - a nutno dodat, že obojí se děje hned. Má to však i spoustu výhod a určitě se shodneme, že modrá je prostě dobrá. V písničkách i na kebuli. Už je to tak.

1 / Je to ten nejlepší módní doplněk na světě
No vážně. Takový obyčejný černý minišaty a vyčesanej modrej culík - pecka. Džíny s bílým tričkem a bandanou ve vlasech - suprácký. Dokonce i v tom pyžamu vypadáte najednou jinak.

2 / Jste oblíbenější než Hanna Montana
Malý děti vás naprosto milujou. Což je super, pokud taky milujete děti. V opačným případě se připravte na obrovskou dávku nechtěný lásky od malejch trpaslíků, nadšený výkřiky jako: "Mami koukej, ta pani má modlý vlasy!" a pocit, že jste superhrdinka.

3 / Pro spoustu lidí jste psychouš
... protože ženský mění barvu vlasů zásadně po rozchodech, hodně těžkým PMS a když to nemaj v hlavě v pořádku.

4 / S velkou pravděpodobností vás už nikde nezaměstnaj
Což je dobře. Konečně můžete začít podnikat, cestovat, žít v karavanu a dělat všechny ty věci, co byste stejně v kanclu nedělali.

5 / Chlapi si víc dovolujou
Nevím, kde se vzalo takový to přesvědčení, že holky s barevnejma vlasama jsou snadnějc k mání. Není to pravda, sakra. To, že máme modrý/růžový/červený vlasy, hned neznamená, že jsme běhny. Najednou na vás ty divný stvoření mávaj z tramvají, odkládaj lopaty ve výkopech, jen aby se pořádně podívali, ukazujou vám palce nahoru a ptají se, jak se máte.

6 / ...ale na druhou stranu - oslovujou vás i ženy
Občas je fajn začít nenucenou konverzaci s cizími lidmi. Díky mýmu háru už jsem se zakecala s několika ženskejma různýho věku a přijde mi, že ta modrá celkově nějak prolamuje ledy. Jenže když je blbej den a vy nemáte zrovna chuť si povídat s babičkama v tramvaji o jejich vnoučatech anebo s holčinama o značce hodinek, máte smůlu. Stejně vás někdo osloví, na to vemte jed.

7 / Zaprasíte víc ručníků, než průměrnej fitnesák
"Miláčku, ty modrý fleky už tam byly... No vážně!"

8 / Všímáte si barevnovlasejch holek častějc, než kdy jindy
Jako kdyby jste najednou měli radar a zbystřili každou neobvykle nabarvenou hlavu. Zkoumáte, s čím to člověk nosí, jak to má nabarvený, a pak přemýšlíte, jestli vlastně nevypadáte trochu jako kretén. Koukáte po sobě na ulici a mrkáte, jakože colour sisters.

9 / Když má váš kluk bokovku, poznáte to
Věřte mi, že mezi tou spletí modrejch chlupů si jednoho blonďatýho, hnědýho, černýho anebo rezavýho spolehlivě všimnete.

10 / Umíte batikovat a ani nevíte jak
... hlavně, když prší a vy na sobě máte bílý triko.

11 / Kdekdo si myslí, že jste attention whore
A vlastně... taky trošku jste.

12 / Barevný vlasy všude
Až byste se divili, kde všude se dají najít. V devátým bodě je to výhodou, tady spíš naprd. Ty chlupy v polívce prostě nezakecáte. Jsou barevný - jsou vaše.

13 / Když si to rozmyslíte, připravte se na čočku
Dejme tomu, že se teda rozhodnete jít zpátky na blond, takže zamíříte do kadeřnictví. Tam se všichni stoprocentně zděsí, kdo vám to takhle zpackal. To musíte nasadit smutnej výraz a předstírat, že to taky nechápete a že ta kadeřnice musela být úplně blbá. Hlavně neříkejte, že jste si to barvili sami barvou z drogerky! Ani kdyby vás mučili!


OOTD:
Džíny - Topshop
Triko - Diversity
Mikina - The Blondieverse pro Zoot
Batoh - Herschel
Náramky - od Anie & Tess

13 VĚCÍ, KTERÝ ZNAJ JENOM BAREVNOVLÁSKY


Ty nejlepší věci přicházej zásadně nečekaně a zásadně v lehký (i těžší) opilosti. Takže jsme se před týdnem trochu picli na přednášce Anie a Lukyho a domů odešli s tím, že další víkend jedeme společně stanovat, protože jsme boží a s velkou pravděpodobností si moc nepolezeme na nervy. Plán byl jasnej: Karlštejn a všechny okolní Ameriky. Spát budeme třeba někde v lomu, to je fuk, hlavně že budeme mít víno... a sebe! A Anet beztak pořád platí nějaký pokuty.

Anie s Lukym jeli autem, já s Ondrou, Tess a Kačí jsme zvolili vlak. Rozhodli jsme se to pojmout fakt jako správný trempové, takže jsme ve vagónu vychmelili víno předstírajíc, že je to výýýbornej jablečnej mošt a jen co jsme vylezli na nástupiště, dostali jsme chuť na pořádně orosený pivko a utopence. Víno + dvanáctka + třicet stupňů = veselo. Téma vejletu bylo indiánský, což jsme s Tess nenápadně bojkotovaly ukradenou nafukovací arou s banánem, květinovejma plavkama a topem s palmičkama (který jsem ani nevytáhla z batohu, ale byly tam a to je hlavní).

Že se nepodíváme za hranice kempu nám bylo jasný už ve chvíli, kdy jsme si dřepli do hospody. Snědli jsme každou položku z jídelního lístku od bramboráčků přes klobásy až po smažák s kroketama, vykoupili všechen tonic a tancovali jak blázni na místní diskotéce s živou hudbou... a s dětma ve věkovým rozmezí od dvou do sedmi let. Tam jsme naposledy viděli naší putovní nafukovací aru. Bylo to spontánní, bláznivý a vtipný. Žádná přetvářka, sebekontrola ani snaha ukázat se před ostatníma v lepším světle. Všichni jsme byli my a to je na tom to úžasný. Naší partičku doporučuje 9 z 10 psychiatrů.

Samozřejmě přišlo klasické kleptomanské okénko, a to hned cestou na záchod. S Tess jsme zbystřily plácek u vody, kde bylo rybářský náčiní, a kde nebyl pan rybář, protože určitě někde chlastal u ohýnku. Když spolu takhle něco krademe, vždycky si myslíme, jak jsme děsně nenápadný a důmyslný, takže nás samozřejmě slyšel a viděl celej kemp. Mohly jsme ulovit rybářskou stoličku. Nebo třeba prut! I s rybou. Ale to ne, nás vždycky zajímaj nějaký krávoviny. Tak jsme zatoužily po flašce fanty, co ležela vedle stoličky. Tady zafungovala výborná instantní karma, protože jen co se pro to Tess natáhla a chtěla s lupem utíkat pryč, uklouzla, vyválela se v bahně a ještě zahodila láhev někam do křoví. Odcházely jsme bez fanty a špinavý.

Nevím úplně jistě, jak jsem usnula, ale zato vím, jak jsme se probrali. V pět ráno nám začaly bubnovat kapky deště na hlavu. Byla velká pravděpodobnost, že spíme venku na trávě. Otevřu oči, koukám na Ondru a na Tess, oni koukaj na mě, všichni promočený, snažíme se sepnout mozkový závity a vymyslet, jak tuhle situaci vyřešit. Nejde to. Tak hodíme spacák přes hlavu, zase ty oči zavřeme a spíme. Vyhnala nás krutá zima a asi deset litrů dešťový vody pod zadkem, takže jsme se přifařili k ostatním do stanu pro dva lidi. Bylo nás tam pět, byla vedro-zima a totálně vydejchanej vzduch.

No a vzhledem k tomu, že jsme si naplánovali Černobyl, měsíc na Bali, dostihy (a sázky), LAN party a milion dalších aktivit, asi o tomhle vesmírným gangu ještě něco uslyšíte. Nejsme náhodný seskupení blogerín za účelem získání novejch lajků. Jsme blázni, co se našli v pravou chvíli v tom našem vesMÍRU.

Pár hlášek na závěr (to jsou takový ty vtípky, co nikdo nepochopí, ale my se jim budem vždycky smát):
"Maj bed is vet."
"If ju giv mí jór dótr aj vil giv jú maj tú kejmls."
"Vůbec nechápu, co se to včera dělo. Jsem se úplně utrhla ze řetězu ty vole, vždyť nesnášim děti." 
"Dobrý večer, uděláte nám párek v rohlíku?" - "Co s tim všichni máte?!"
"Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu..."
"Ara v prdeli! Já si ho najdu."

Viděli jsme úplný hovno (a spoustu dalších cítili z extra jedovatejch kadibudek), ale bylo to sakra skvělý!
Děkuju, lidi.

xx Martina

JAK JSME ZAPOMNĚLI NA KARLŠTEJN


Tenhle víkend byl všechno, co potřebuju. Šílenej i klidnej, přátelskej i rodinnej, společenskej i osamělej. Poznala jsem spoustu novejch lidí a o nikom z nich si nepomyslela, že je to kretén. Což se většinou stává, když mi kamarádi představujou novej objev a ten objev celou dobu vypráví o svý modelkovský kariéře (oukej, tohle se stalo jednou, ale nemůžu to dostat z hlavy), když potkám člověka, který si chce povídat o délkách sukní a odstínech rtěnek, anebo když někoho sleduju online fakt děsně dlouho a naživo přijde zklamání (mimochodem, dost se bojím, že tohle přichází, když někde potkáte nebo poznáte vy mě :D).

Tak přesně tohle v pátek nepřišlo. Že je Tess střevo a nebudem se s ní nudit, to jsem tak nějak věděla. Ale že budou na stejný vlně i Mia, Kačenka s bráchou a Anie s Lukym? To mi zase trochu připomnělo, kde je můj problém v družení se s vrstevníky. Potřebuju kolem sebe blázny, který v jednu chvíli filozofujou o vesmíru a v tu druhou maj děsnou srandu z pytlíku brambůrek, lezou do kašny a berou DJovi na tropický party nafukovací papoušky a banány, aniž by jim to připadalo jakkoliv divný anebo trapný... Povídat si, vyprávět příběhy, smát se víc sami sobě, než lidem okolo. Hovoriť po slovensky a míchat do toho němčinu. Kašlat na to, kdo, co, kde a s kým, protože to hlavní je, že my, teď, tady. Prostě nic neřešit, občas bejt až moc dospělý a občas až moc děti. Ondra se za mě určitě pěkně styděl, což se teda moc nedivím a na druhou stranu vím, že nedělat tyhle spontánní blbosti a nenosit mu dlažební kostky a nafukovací papoušky na balkón, tak se mnou vlastně ani není.

Tohle setkání mě dost hezky nakoplo a utvrdilo v tom, že z tohohle družení vždycky vzejde něco skvělýho. Minimálně super historky pro vnoučata, chrty a zakrslý prasata! A tak jsem konečně začala konat a založila událost pro první piknik. Nechtěla jsem dělat klasickou autogramiádu, kde bych seděla za stolem, fotila se s vámi a podepisovala knížky. Přála bych si sedět s váma na jednom místě, povídat si, vyprávět příběhy, jíst dobroty a pít gin s tonicem. Tančit swing s profíkem Honzíkem a vykašlat se na to, že nám to nejde. Užít si ten večer na maximum a odnést si z něj fajn vzpomínku. A pak si třeba nakrást dlažební kostky na památku! Tak budu moc ráda, když vezmete partnery, kámoše, kámošky, pejsky a kočičky, a přijdete.

Nebude to nijak zvlášť organizovaný, ale jednu věc jsem si přecijen dovolila vymyslet. Když si předobjednáte knihu Minimalismus a půjdete na piknik, stačí mi pak napsat mejl anebo zprávu s číslem objednávky, já vám jí tam přinesu a moc ráda napíšu osobní věnování. Kdybyste už měli zaplacené poštovné, samozřejmě vrátím. :) Jooo... a už se dá platit kartou i rychlým bankovním převodem. Tak se budu v sobotu 20.8. moc těšit!

Jo a mimochodem! Potřebujete instantní zlepšení nálady? Pusťte si tuhle scénu z filmu 500 Days of Summer - přesně tak jsem se cejtila, když mi na křest knížky přišlo víc, než pět lidí. Snad to tak bude i na pikniku:))

xx Martina


OOTD
 Sukně, top - secondhand
Pantofle - Birkenstock
Kabelka - Matt & Nat
Brýle - Komono

ZASTAVIT SE, PÍT GIN A HLEDAT ČTYŘLÍSTKY


Nejdřív ze všeho vám chci napsat: jste úžasný (a ne, nepíšu to jen proto, že vám během dalších řádků vecpu svojí knížku, i když samozřejmě taky trošku, chichi). Když jsem se tu vypisovala z pocitů po výpovědi, čekala jsem salvu strachu a možná i výčitek, jak můžu být tak naivní. Nic z toho se nekonalo! I když většinu z vás neznám osobně, umíte mi dodat neuvěřitelnou sílu. Takže za to velkej dík! Brzo vám to vynahradím na pikniku (piknik = krycí název pro opíječku v parku, kterou uspořádáme koncem srpna - bude tam spousta vína, já s Ondrou, skvělý kamarádi a šikovnej klučina, co nás naučí tančit swing, abychom mohli v zimě machrovat). A teď vám to vynahradím aspoň novým designem, kterej je správně minimalistickej... a krásnej! Líbí?:)

A teď k tomu mýmu Minimalismu. Já už musím být s tou knížkou děsně trapná. Ale chápejte - je to fakt velká věc. A stejně je vtipný, co všechno to spustilo. Prvních 200 kousků se vyprodalo rychlostí blesku, což vyústilo v nadměrný návštěvy pošty a taky v to, že jsem sebrala všechnu svou odvahu a dala tu zatracenou výpověď. Dost jsem se bála toho, co bude, ale věděla jsem, že bude líp. Ať už se jedná o rozchody, rozvody, rozvázání smluv a jakýkoliv jiný změny - když to cejtíte, je skvělý do toho skočit po hlavě a prostě něco nekompromisně utnout. Na 99,9% nemůžete litovat. Za ty čtyři dny, co jsem zveřejnila informaci "budu k mání", se mi nasbíralo pár zajímavejch nabídek, takže za sebe můžu říct: jestli vás práce nenaplňuje, nebojte se s tím seknout a zkusit něco jinýho. Není co ztratit. Naopak. Když nemáte nic jistýho, můžete jen a jen získávat.

Abych nebyla jenom sluníčková, je to taky pěkně náročný a připadám si jako Alenka, která vylezla králičí dírou a místo šílenýho Kloboučníka objevila ještě šílenější svět faktur, bank, úřadů, papírování a úplně jinejch příkazů. Teď už vidím, že bejt zaměstnaná bylo vlastně super pohodlný. Každej měsíc přijde výplata, kterou rozdělíte mezi nájem, energie, telefon a jídlo, zbytek rozfrcáte za kraviny a jste vysmátý. Zatímco při podnikání, tam je to jen o tom, jak schopný nebo neschopný budete. Vyděláte víc? No tak si můžete v klidu žít... třeba půl roku hezky u moře! Vyděláte míň? Škoda, to budete tenhle měsíc žrát asi kameny. Je to jen a jen o vás a vaší osobnosti. Což je naprd, pokud jste čas od času líná lemra jako já.

Na druhou stranu: v zaměstnání není taková svoboda. Nic moc tam nemůžete podnikat. A ať už je to sebehezčí práce, pořád nejste na volný noze, nejste freelancer... a už ty slovíčka v sobě skrývaj mnohé. Já si to tenhle týden zkouším, než se do toho pustím v říjnu naostro, a musím říct - užívám si to. Najednou můžete roztáhnout křídla a dělat si co chcete. Jste pány svýho času. Pracujete buď brzo ráno, anebo pozdě večer, podle toho, kdy a jak vám to jde. Kódujete weby, vyřizujete platební brány, obvoláváte si všechny možný i nemožný (a spíš teda nemožný :D) lidi. Rozčilujete se, že vám dodavatel neodepisuje, ale svým způsobem si to užíváte. A pak jdete s kámošem po dlouhý době na kafe a kavárnu opouštíte o trojku chudší, protože jste se z minuty na minutu rozhodli, že poletíte do Irska, a tak jste rovnou objednali letenky.

Z vystresovaný upracovaný holky se zase stává ten spontánní šílenec, kterej neplánuje, ale rovnou ty věci dělá. Únava se střídá s obrovskou vlnou energie, protože tohle je všechno, jen ne stereotyp.

A tohle všechno spustila jedna blbá knížka.
Nechápu.
Ale děkuju!

P.S. Spustil se předprodej druhýho vydání, takže jestli jste nestihli první limitku, TADY si ulovte svůj kousek. Zítra už by se mělo dát platit kartou a přímo přes banku, takže to bude easy peasy a všichni budeme spokojený!:) Prvního srpna to jde do tisku a pak už začneme organizovat pikniky s litry vína, ginu a tonicu. Těším se. Moc děkuju za podporu a pac!
P.P.S Jo, mám další tetování. Mamka mě o víkendu přetrhne, ale je to můj první návrh. A všichni milujeme luční kvítí, né že ne.

xx Martina

MINIMALISMUS A JÁ


Nemá to v životě srovnaný.
Je mladá a hloupá.
Neví, co chce.

Jaký to je, když dáte výpověď? Asi bych to přirovnala k tomu trapnýmu momentu, když si prdnete v metru. Nikdo o tom moc nemluví, lidi dělaj jakoby nic, ale každej to ví a útěk z toho divnýho puchu dřív, než se oficiálně otevřou dveře vagonu, je stejně tak pravděpodobný, jako že těhotnej lenochod porodí slona. Tedy nemožný.

JEDNA VÝPOVĚĎ A STOVKY NÁPADŮ

INSTAGRAM: @THEBLONDIEVERSE

© THE BLONDIEVERSE. Design: Fearne.