Velkou část svýho života jsem byla zahleděná do sebe.
Teď jsem zahleděná do všeho okolo. Hlavně do baráků. Ach, ty baráky.
Říct dvacetiletý Martině Bechyňový, že si bude jednou neskutečně užívat pohled na tak nudnou věc, jako je dům, ťukala by si na čelo a pak by si šla zlepšit náladu nákupem nový kabelky, bot na podpatku, nebo co já vím, co by moje historický já udělalo, ale rozhodně by to ta holka jedna marnivá nechápala.
Koukat do výloh na nový kolekce nebo do mobilu na Instáč, to jo.
Ale na baráky?
Proč?

Vybavilo se mi, jak jsme se nedávno smáli s jedním známým. On totiž na dovolených hrozně rád fotí kameny a odůvodňuje to slovy, že je přece každej úplně jinej. V detailech. Tenhle má zajímavou barvu. Tenhle má zvláštní žilky. Tenhle dost divnej tvar. Kameny jsou skvělý.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám taky takovou podobnou zvláštnost.
Fotím baráky.
A nebejvá to jenom rychlej cvak a hotovo, jdeme dál. Kolikrát prostě stojím a čumím. A lidi chodí okolo a čumí, na co to ta divná holka tak čumí, a když zjistí, že nečumí na nic zajímavýho, tak čumět přestanou a jdou si dál za svými osudy.

To mě na tom baví asi nejvíc.
Ty věci, který jsou zajímavý jen pro mě.
Ty věci, který mám uvnitř.
Ty věci, který mi nikdo nemůže vykoukat, zhanit ani vzít.
Tak jako ty kameny.

Malý, velký, živý, opuštěný, depresivní, veselý, tmavý, pastelový, starý, nový, cihlový, skleněný, secesní, komunistický, čistý, počmáraný, s pěknejma i s hnusnejma sochama...
Ať si myslí kdo chce co chce.
Miluju je.
Všechny.
Ty moje baráky.

P. S. Jestli se takhle při pátečním večeru hodně nudíte, zkuste na fotkách najít ceduli PIZZA a igelitovej pytlík. První z vás nevyhrává nic, ale může mít alespoň dobrej pocit z kvalitního způsobu prokrastinace. Ty věci úplně k ničemu vás kolikrát inspirujou k něčemu mnohem většímu. A třeba taky ne, no.


Praha - Berlín - Dublin - Fuerteventura

GRANDIÓZNÍ BARÁKOVÝ ČUMENDO


Vy víte, že přičichávám k minimalismu a ráda jej míchám do všech možných aspektů svého života. Už i v té módě se docela krotím, ale přesto, že se má původní několikametrová vestavěná skříň s obrovským botníkem zmenšila na malou klasickou, ve které mám úplně všechno, pořád mám pocit, že mám těch věcí mnohem víc, než dokážu unosit. A hlavně mnohem víc, než reálně potřebuju. Proto jsem se rozhodla zkusit malý experiment: Dá se přežít s pouhými 33 kousky oblečení?

Když trochu zapátráte na internetu, všude se dozvíte jak si správně vytřídit skříň, jaké kousky si v ní nechat a jaké naopak poslat dál. Problém je v tom, že se většinou jedná o prázdná slova z klávesnic lidí, kteří se rozhodli chytit aktuálního trendu a napsat o něm. Jenže mě vždycky bavila spíš praxe, než teorie. Proto to zkusím pojmout celé úplně jinak. Chci tenhle projekt žít, přijmout jej jako výzvu a podat vám jen takové informace, které si zakusím na vlastní kůži. A úplně nejlépe do toho zapojit i vás.

Začneme zlehka tím, že si řekneme, co to vlastně ten capsule wardrobe je, v dalším dílu si ho společně krok za krokem vytvoříme a potom budeme sledovat, jak to jde anebo nejde. Po dobu jednoho měsíce se vám budu každý týden hlásit s outfity, postřehy a myšlenkami. A nakonec si to všechno shrneme.

Co je to tedy ten capsule wardrobe?
Capsule wardrobe je ve zkratce minimalistický šatník složený z několika věcí, které se k sobě vzájemně hodí, snadno se kombinují a zároveň utváří váš vlastní osobitý styl. Většinou se jedná o 20-50 kousků. Někdo do svého capsule wardrobe počítá všechno včetně doplňků a šperků, někdo jiný zase pouze oblečení, kabelky a boty – to bude přesně můj případ.

Je důležité si uvědomit jednu věc: Žádná pevně stanovená pravidla neexistují. Vše si určujete vy. Obecně se však doporučuje vytvořit si několik menších šatníků, a to ideálně tak, aby vám vyšel na každé roční období jeden. Tedy čtyři minimalistické šatníky, které pravidelně střídáte. Protože kožich by vám v létě zbytečně zabíral místo ve skříni a crop topy na zimu se také nezdají jako úplně fajn nápad.

Otázka, která se přímo nabízí: PROČ?
A já odpovím: Proč ne? :)

Zkusíme si něco naprosto nového, zvláštního a v každém případě obohacujícího. Svého oblečení se ze začátku vůbec nemusíte zbavovat, stačí jej na měsíc ukrýt do krabice a počkat, jak se to všechno vymňoukne.
Třeba zjistíte, že to není váš šálek kávy, a třeba si naopak uvědomíte, že vám váš nový šatník šetří nejen peníze, ale i prostor ve skříni a hlavně čas, který běžně trávíte trápením, že zase nemáte co na sebe.
V každém případě není co ztratit.

3 důvody, proč zkusit minimalistický šatník:

  1. Přestanete utrácet za věci, které potom neunosíte
  2. Vytvoříte si svůj vlastní jedinečný styl
  3. Uvědomíte si, co je pro vás v životě skutečně důležité

Jdete do toho se mnou? Tak mi to ukažte!
Stačí přidat na Instagram fotku s hashtagem #oblekamminimalismus. Může to být váš oblíbený kousek oblečení, šatník a průběh třídění, váš dnešní outfit, zajímavý detail, momentální myšlenka, cokoliv vás k tomuto tématu napadne. Budeme se tak po celou dobu experimentu vzájemně inspirovat a ty nejzajímavější příspěvky zveřejním.

Nebude to moje výzva.
Bude to naše výzva.
Celý duben.
Dáme to?:)

Chcete zjistit víc?

33 KOUSKŮ A STAČÍ! - DÍL 1. ZAČÍNÁME S CAPSULE WARDROBE


"Pojď, koupíme si plátno a barvy, něco si namalujeme," řekl Ondra v sobotu.
Bylo to těsně po veletrhu karavanů, ze kterého jsme byli trochu zklamaní, po mé akutní bronchitidě, po které jsem se ještě nemohla pořádně nadechnout, a po pokutě, ze které jsme byli tak trochu rozladění, protože jsme to pětikilo mohli utratit jinak.
"Oukej, proč ne," odpověděla jsem.

A ačkoliv je v naší domácnosti umělec spíš on, nejvíc věcí jsem si nakonec do kufru odnášela já. Čtyři plátna, paletu na míchání, deset odstínů akrylovek, dvacet štětců, hele, pro jistotu i tuhle hmotu na struktury, jééé a ten kufřík s přenosným stojanem! Ten si jenom přenesu do dodávky a můžu malovat na cestách v přírodě.
Já. Ta holka, která měla celý dětství stresy z malování.
Respektive z tahů štětcem.
Z toho, že udělá chybu.

Ke kreslení jako takovýmu jsem měla vždycky blízko, to víte, ale vždycky si čmárám jen tužkou nebo fixem.
A většinu výtvorů pro jistotu nikomu neukazuju.
Na základce jsem si na kroužku výtvarky troufla i na pastely, uhel a tuš. Doteď si pamatuju, jakou hrůzu jsem měla z temper a vodovek. Nikdy mi to nešlo, bylo to hnusný, věčně jsem si to rozmazávala, neměla jsem trpělivost čekat, až to uschne a jako nádherné finále jsem se styděla za výsledek a trpěla jako zvíře, když můj obrázek visel na nástěnce mezi ostatními.
A po téměř dvaceti letech mi přeplo a já si řekla fak it.
Budu malovat.
Dokud mě to bude těšit.
Dokud mě to bude bavit.
Dokud mi to bude něco dávat.

Začala jsem naprosto nevinně. Vždycky mě fascinovalo abstraktní umění a hlavně mi přišlo, že v něm jsou ty chyby tak trochu žádoucí. Byla to jasná volba na rozmalování se.
Takže jsme si pustili hudbu, podlahu obložili papírem a celou noc tvořili.
Každý to svoje, každý v tom svým vesmíru, ale spolu.
V neděli jsem svoje "Cesty života" dokončila.
Bylo to nějak moc snadný.
Nepromyšlený.
Nahodilý.

A tak jsem se sebrala odvahu rozložit stojan a položit na něj velký bílý plátno v příslibu něčeho mnohem většího...

Pokračování příště

POJĎ, BUDEME MALOVAT #1


Nedávno jsem se rozhodla, že budu zase psát.
Tak jsem začala zase psát.
Dneska jsem se rozhodla, že budu psát ještě víc.
A hlavně na místo, kde to všechno kdysi začalo.
Na můj blog.

Ale co? - ptá se hlava.
A hlavně proč? - dodává ego.
A já se přiznám, že vlastně nevím, jakým argumentem ty dva umlčet.

Poznala jsem jádro své osobnosti a vím, že mám dva druhy období, které se zákonitě střídají. Období, kdy ze sebe vydávám maximum energie a období, kdy se potřebuju ukrýt před světem a tiše přijímat. Maximum jsem ze sebe vydala při vydání knížky. Vlastně bych řekla, že jsem si naložila mnohem větší psychickou zátěž, než jakou jsem byla v tu chvíli schopná unést. Vyčerpala jsem svý zásoby a sebe samu. Takže jsem se uzavřela a pro jistotu ještě zamkla na sedm západů.
Útlum trval od té doby, co jsem odešla z práce... až doteď.

Přes dlouhej podzim a zimu jsem přečetla víc knížek, než za celej svůj život. Práce, která mě od října živí, mi zabere reálně tak šest dní v měsíci, takže jsem se naučila pracovat s časem úplně jinak, než doposud. Nechala jsem jej volně plynout... Přelouskala jsem desítky a desítky různých titulů od osobního rozvoje přes světoznámý tituly až po nejméně vyhajpovaný kousky. Básnický sbírky, komixy, humorný povídky, lékařský studie, životopisy, válečný romány. Tiše jsem čerpala myšlenky, dávala si dohromady nový souvislosti a při tom všem čtení mezi řádky zjišťovala, co se ve mně zrovna děje. Proč už po vydání knížky nedělám to, co jsem tolik milovala. Proč mi nejde psát a co hůř, proč psát nechci. A když jo, tak úplně jinak, než jsem psala doposud.

Moje knížka mě vrátila zase na začátek.
Nejdřív mě hřála u srdce, potom vnitřně rozcupovala na kousíčky a teď mě zase hřeje.
Jako první láska.
Jako první trápení.
Jako první zkušenost.

Do toho ty lidský příběhy a osudy. Zatímco dřív jsem je aktivně vyhledávala, teď je pomalu přestávám zvládat vstřebávat. Mám jich okolo sebe nějak moc. Mraky. Každý si v sobě nese nějaké tajemství, problém, hádku, zklamání, hořkost, bolest, křivdu, nemoc. V dialozích to bývá číslo jedna a i když všechny ty příběhy neprožívám, chtě nechtě se mě dotýkají a taky na mě působí.
Neříkám, že to je špatně.
Snažím se tu být pro svý lidi.
Vždycky, když cítím, že někdo potřebuje vyslechnout, poslouchám.
Když mám pocit, že můžu říct něco užitečnýho, řeknu to.
Ale víc mlčím, než mluvím. Protože tichem někdy pomůžete tomu druhému lépe, než tisíci pečlivě vybranými slovy.

Můj největší problém je, že mám takovou zvláštní potřebu všechny zachránit. Najít všem mým blízkým řešení, hodit záchranný lano, postrčit novým směrem, propojit mezi sebou správný kontakty, dodat kuráž anebo odvahu. Proč to dělám? Abych se necítila provinile za to, jak teď můžu žít. Aby mi nebylo smutno, protože někdo jiný nedokáže udělat změnu v životě, který ho netěší. Ale paradoxně cítím, že mě to ničí. Protože zatímco jsem se zaobírala osudy jiných, nezbyl čas na rozvíjení toho svého. Držela jsem ty svý otěže jen tak napůl, přešlapovala na místě a málem se(be) ztratila v oceánu cizích emocí.
Zase jsem ty lidi okolo sebe trochu proškrtala.

Tak nějak mi prostě přijde, že máte-li světu dávat kus sebe a být opravdu ke všem upřímní, musíte být tak trochu magoři. Ztrácet hlavu a zase jí nacházet. Dávat lidem jen určitý množství energie a mít ho zase kde načerpat. Pořád dokolečka. A někde v tom chumlu sociálních interakcí a obrovskýho množství nových informací, rozhovorů a příběhů najít harmonii a cestu sami k sobě.
A ať už je to sebevíc sobecký, nemůžu se dočkat, až s Ondrou sedneme do dodávky a odjedeme na několik měsíců někam, kde nás nebude nikdo znát. Protože se těším na to těšení domů a na stýskání po lidech, který tu necháme. Že je to debilní? Asi je.

No, a vidíte ten paradox? Otevřenej článek o tom, jak se bojím znovu otevřít světu.
Ale strachy, bloky a překážky se maj překonávat.
Tak jo.

ALE CO? A HLAVNĚ PROČ?


V dnešní uspěchané době se řeší spousta věcí od pamlskové vyhlášky přes nový účes vévodkyně z Cambridge až po EET. Přitom jen málokdo si uvědomuje, že ten nejdůležitější problém nastane až ve chvíli, kdy se žena rozhoduje, jestli si večer na party vzít podpatky anebo tenisky. To jde veškerá politika stranou.
Nejen, že tohle rozhodnutí trvá v průměru od dvaceti pěti minut až po celou věčnost, ona ať už se žena rozhodne jakkoliv, je to vždycky špatně.

Máme tu tedy dva různé scénáře, které mohou nastat:

Scénář 1 - Když to vyhrajou podpatky
Koukneš se do zrcadla a musíš uznat, že vypadáš sexy. Teda minimálně do tý doby, než vyvineš fyzikální jev známý jako pohyb. Pak už je to o něco míň sexy, ale dá se to.
Bereš taxíka, protože jen tak se sníží pravděpodobnost, že si někde po cestě rozbiješ hubu.
S šarmem a grácií převráceného buldozeru si to nakráčíš do klubu, kde je 99% šance, že všechny zde přítomné holky budou mít na sobě tenisky.
Dokonce i tvoje kámošky, se kterýma ses tři hodiny radila v hromadný konverzaci, co si vezmete na sebe a shodly jste se na podpatcích, mají na sobě tenisky.
Připadáš si divně.
Umírají ti nohy, ale ty to nevzdáváš. Zuby nehty se držíš na baru a jdeš tančit i přestože se při každém pohybu svíjíš jako žížala. A bolí to. Hrozně to bolí.
Když už je ta bolest neúnosná (asi tak po čtyřiceti minutách), rozhodneš se to zabalit.
Po cestě zpátky se odehraje jedna z následujících situací:
a) Zasekneš se na chodníku mezi kostkama a rozbiješ si hubu
b) Zlomí se ti podpatek a rozbiješ si hubu
c) Potkáš svou osudovou lásku, se kterou se do sebe zamilujete až po uši a se kterou prožiješ celý zbytek svého života, procestuješ celej svět, vychováš dvě děti... a rozbiješ si před ní hubu
Doma odkopneš podpatky do kouta a z posledních sil se za supění, za který by se nemusela stydět ani těhotná kosatka po hodině aerobiku, vyškrábeš do postele.
Ještě tři dny poté necítíš svoje nohy.

Počet minut bez bolesti: 5
Počet minut s bolestí: všechny ostatní
Počet tázání se sebe sama, jestli ti to za to doprdele stálo: 3458
Počet zmrzačených nohou: 2

Scénář 2 - Když to vyhrajou tenisky
Koukneš se do zrcadla a musíš uznat, že podpatky by k tomu vypadaly líp, ale na to zvysoka... no prostě to neřešíš.
Nemáš sexy dlouhý nohy, ale to pohodlíčko!
S šarmem a grácií hráče basketbalu si to nakráčíš do klubu, kde je 99% šance, že všechny zde přítomné holky budou mít na sobě podpatky.
Dokonce i tvoje kámošky, se kterýma ses tři hodiny radila v hromadný konverzaci, co si vezmete na sebe a shodly jste se na teniskách, mají na sobě podpatky.
Cítíš se býti podvedená.
I přes dlouholetou snahu módních blogerek do tohohle klubu ještě nedorazila tenisková etiketa.
Ve chvíli, kdy ti dojde, že mezi všema těma dlouhonohejma žirafama se sexy nohama a patnácticentimetrovejma podpatkama svýho budoucího manžu neulovíš, vyrazíš domů.
Jedeš nočkou, protože sis všechny drinky musela platit sama a nezbylo ti na taxíka.
Doma odkopneš tenisky do kouta a slibuješ si, že příště budeš za dámu, vezmeš si podpatky a všem těm pipkám vytřeš zrak.
Ještě tři dny poté cítíš svoje nohy.

Nemáme to vůbec lehký.

TENISKY VS. PODPATKY


Ségra při stěhování objevila v kupě svých knížek můj sešit.
Můj sešit z roku 2005.
Růžová pětsettřináctka s mapou světa a přeškrtaným titulkem Matematika, místo kterého jsem do bílého rámečku dopsala: "SMS s kámoškama - přísně tajné!"
Následuje několik stran ručně přepsanejch zpráv. Slovo od slova. Každá čárka, každej háček, každá tečka. Všechno.
Dokonce tam i uvádím, kolik jsem který den utratila.
Protože kredit, neasi.
Není mi úplně jasný, proč jsem měla potřebu zanechávat dalším generacím svý puberťácký esemesky, zato díky tomu naprosto jistě vím, jak se jmenovala moje první neplatonická láska.
Byl to Pepík.
Pepík byl živej.
Akorát to měl docela na salámu.

Já: "Niki, promin, ze otravuju, ale neco me napadlo. Nebylo by blby dat Pepikovi k narozkam obrazek? Myslim, jako, ze bych nakreslila kone a zaramovala ho. A jeste bych mu k tomu neco koupila? A jak se mas?
Niki: "Ne, neni to vubec blby naopak super ja se mam dobre a co ty a co delas"
Já: "Ja se nudim. On mi jeste nenapsal."
Niki: "Urcite napise neboj"
Já: "No, mozna nema kredit. A co ty nasla si nějakyho skvelyho kluka?"
Niki: "Ne nenasla"
Já: "Dyd prazdniny teprv zacinaj, von se nekdo najde."
Niki: "Ne ja uz nekoho mam ale nikomu to nerikej"
Já: "A pise ti aspon? A kolik mu je?"
Niki: "Jo obcas si pisem a je mu asi 15 a znas ho"
Já: *výčet všech patnáctiletejch kluků, po kterejch jsme na základce jely, ale nechci je tu pro jistotu uvádět jménem, kdyby náhodou vyplavaly staré křivdy a někdo by mi chtěl rozbít hubu*
Niki: "Jo je to on ale prosimte nikomu to nerikej hlavne terce protoze terka ho miluje ale chodit s nim nechce"
Já: "Spolehni se. Hele, jestli k nam Pepik prijde na svatek, co mam delat? Mam delat prekvapenou? Pozvat ho dal? A o cem si povidat? Co kdyz ho pozvu do pokojiku. Mam mu dad pusu, nebo se s nim libat? Porad. Prosiiiiiim."
Niki: "Pozvi ho a povidejte si treba o tom co porad dela atd"
Já: "Diky, si fakt skvela."

S Pepíkem to nevyšlo.
Asi se mu nelíbil můj obrázek koní...
Ani jsem se ho nezeptala, co pořád dělá.
Taky za to mohl možná i fakt, že nepřišel.
A jo, fakt jsem napsala dád.
(Jsem přesvědčená, že Pepík opravdu neměl kredit. Od roku 2005 až dodnes...)

JÁ A PEPÍK

INSTAGRAM: @THEBLONDIEVERSE

© THE BLONDIEVERSE. Design: Fearne.