Nemám nic proti bejvalkám.
Že jsou hloupý a ošklivý (když jsou krásný a inteligentní tak to platí dvojnásob), to je takový nepsaný pravidlo, který se všeobecně respektuje po celá dlouhá staletí a o kterém se nesluší dlouze diskutovat.
Ostatně, skoro všechny jsme něčí bejvalky, žejo.
Je to takovej koloběh života.
No a i když v knížce píšu, že minulost je ve vztahu pasé jak kalhoty do zvonu s kapsama na kolenou, v reálu jsem si samozřejmě většinu bejvalek proklepla.
To jen tak pro jistotu.

Asi nejvíc v žaludku mi ležela ta, co mu dala hrnek s mimoněma, kterej mu strašil ve skříňce ještě ROK potom, co jsme se spolu dali dohromady. Respektive, ta holka mi ani tolik nevadila. Vlastně ani nevím, jak vypadá. Ale ten hrnek. Ten hrnek mě vytáčel. Kdykoliv jsem si chtěla vyndat hrnek na kafe, talíř, konvičku nebo misku, byl tam. Ten hnusnej žlutej hrnek, co svítil do dáli jak rajčata z Černobylu. K výročí jsem dostala obrovskou skříň, nabídku k nastěhování a onen hrnek s mimoněma společně s kladivem. Nebudu vás napínat, rozmlátila jsem ho v pěti milisekundách a byl to super pocit. Romantika byla cítit ve vzduchu.

Pak je tu pár random holek, ze kterejch momentálně vyčnívá nejvíc asi Helča, co mu ráda posílá pozdravy z různejch míst, naposled z Brna. Dost se přemáhám, abych jí taky neposlala pozdrav... a pak jí neposlala do různejch míst.

Ale to není to hlavní, o čem bych dneska chtěla psát. Dokud bejvalky neotravujou a nechtěj s něčím pomáhat od mýho kluka, je to oukej. Pro mě za mě, ať si klidně posílaj i ty pozdravy z Brna, když je to baví. Co mě ovšem trošku mrzí je to, že se s nima potkávám zásadně jen ve chvíli, kdy vypadám jako něco, co bylo pozřeno a následně vykaděno hroznýšem královským. (Negooglete si to, je to fakt ošklivý.)

To jsme takhle jednoho krásnýho dne jeli do obchoďáku, protože se Ondra rozhodl, že potřebuje nový trika a ty si kupuje zásadně v háemku.
Bohužel se rozhodl zrovna v době, kdy jsem nebyla úplně fit.
Měla jsem za sebou tři problitý dny po otřesu mozku, ze kterýho se nakonec vyklubala jen obyčejná kocovina (tuhle story někdy příště), vypadala jsem jako sežvejkanej losí bobek, měla jsem kruhy pod očima, mastný vlasy, vyhublá až na kost, s třesavkou v pravý ruce a tikem v oku, takže jsem neměla sílu vzdorovat. Docela bych i přísahala, že mi z koutku úst ukapávala slina, až tak jsem byla z toho blicího maratonu hotová.
Takže jsme vyrazili. Já ožmolkovaný legíny, tričko s nápisem "Koušu", nula mejkapu. Jakoby... už jsem vypadala i líp.
Nějak jsem těch deset minut lítání po obchodu a rozhodování mezi černým, tmavě šedým a bílým tričkem přežila a jen co jsme se přiblížili k pokladně, slečna za pultem se rozzářila jako sluníčko: „Ondro? No ahoooj! Jak se máš?“
Aha, bezva. Bejvalka.
Ondra hodil letmej pohled na mě, na tu hromádku slizu, a řekl: „Ale joo, dobrý.“
Načež mu bejvalka věnovala soucitný kývnutí a se spokojeným úsměvem markovala ty podělaný trička.
Dál nevím.
V tu chvíli to ve mně totiž začalo vřít. Bublalo to ve mně ještě víc, než ty tři dny předtím.
Dobrý?
DOBRÝ?!
To jí nemohl jako říct, že se má přímo královsky? Že má skvělou holku, co napsala knížku, hrála ve videoklipu, každej den mu vaří, a ten sex, no tak o tom jí ani nemůže říct, jinak by mu okamžitě houpnul? A že já jsem jeho ségra?
Tyhle zákony schválnosti prostě nechápu.

A víte, koho potkám, když mám strašně pěkný vlasy, extrémně povedenej mejkap, podpatky a sex-epýl srší na všechny strany?
Správně. Nikoho.
Ale jak říkám, jinak mi bejvalky nevadí.
(Čůzy.)

JOOO, BEJVÁVALO


Včera jsem šla na poštu s knížkama. Strašně se mi nechtělo, ale nakonec jsem se jako vždycky překonala. Mastný vlasy jsem hodila do drdolu a jedinej můj úkol byl chovat se nenápadně a příliš nepoutat pozornost. Což se, troufám si říct, povedlo na jedničku s hvězdičkou.

Na poště je to takový zrádný. Když přijdete na řadu a máte toho víc, vždycky následuje takový trapný ticho, kdy jenom stojíte a čekáte, až vám pošťák voštítkuje nějakejch dvacet balíčků. To ticho většinou využívám tak, že mezitím přemýšlím, jakou vůni toaleťáku nám po cestě domů koupím anebo si prohlížím vitrínku s drobným zbožím, což končívá spontánním nákupem nějaký kraviny. Naposledy jsem si odtud odnesla charitativní samolepku a modrej provázek (pro samolepku mám pochopení, provázek už moc nepobírám).

Tentokrát mi padly do oka losy a dostala jsem úžasnej nápad: "Můžu vás ještě poprosit o čtyři ty zážitkový losy za pade?"
Pan pošťák zbystřil a oči se mu rozzářily: "No jasně. Ale počkejte, já je tu nemám... Půjdu se po nich podívat vedle."
Znám pasivní agresivitu ze strany spolunávštěvníků pošty, když vám poslání dopisu trvá víc než čtyřicet pět vteřin, a tak začínám trochu panikařit: "Néé, néé, to nemusíte, jestli je nemáte."
Přeochotnej pan pošťák přesto opouští křeslo a odchází do dáli.

Je pryč minutu. Lidi ve frontě na mě blbě koukaj.
Je pryč tři minuty. Z dálky se ozývaj vzrušený hlasy. Lidi ve frontě mě propalujou nenávistnejma pohledama a já předstírám, že mě hrozně zajímá Důchodový pojištění a výhody zákaznický karty Český pošty.
Je pryč pět minut. Celá pošta je v pohotovosti a všichni zaměstnanci řeší moje debilní losy. Tlak ve frontě vzrůstá. Lidi začínaj nespokojeně pomlaskávat a vsadím se, že si v duchu myslej něco o umaštěný krávě. Děsím se chvíle, kdy začnou přemýšlet nahlas.
Po deseti minutách pán přichází a s oroseným čelem, krvavým šrámem a vítězoslavným úsměvem přede mě pokládá čtyři losy. Lidi ve frontě jásají a z dálky se ozývá zvuk fanfár.
Vteřinu potom zjistím, že se losy nedaj platit kartou... A já u sebe hotovost nenosím. Lidi ve frontě si začínaj myslet, že jsem totální ichtyl.
Na scénu přichází paní vedoucí, která tomu dodává korunu: "No, ale to už nejde vrátit, Jarka si je odepsala."
Celý moje losový divadlo dopadlo tak, že to za mě pan pošťák Jarce zacáloval a já mám přijít v pondělí dorovnat dluh a losy si vyzvednout.

Jak se tak znám, v pondělí na to zapomenu, vzpomenu si až v úterý, kdy bude následovat dvojitej facepalm a vynadání sama sobě do debilů, protože chudák pán přišel o dvě stovky a já se budu tak moc stydět, že na tu poštu už nikdy nevkročím a budu radši nosit knížky o dva kilometry dál na pobočku, kde jsem si ještě ostudu trhnout nestihla.
To je holt daň za to, když jste idiot.

A říkám vám, jestli si v těch losech nevyškrabeme dva tandemový seskoky, ochutnávku jihoafrickejch brouků a jízdu v obrněným transportéru, tak budu fakt hodně nasraná.

ČTYŘI ZÁŽITKOVÝ LOSY


Tak jsem našla svůj sedm let starej blog, z dob, kdy bylo cool blogovat na blog.cz, designu se říkalo desing nebo dess, blogy se spřátelovaly a kdo měl víc glittersek, byl pánem celýho internetu. Bylo mi šestnáct, byla jsem debil, neustále jsem všem předhazovala, jak jsem vtipná a jak po mě všichni kluci pálej... a dělala jsem rozhovory sama se sebou. Přikládám pár úryvků pro pobavení:

„Víkend jsem strávila u mého milého:*.. V sobotu jsme šli kalit na pyžamový ples a na bar atd. Já v tílečku, kraťáskách, jeho podkolenkách a mých keckách plejbojkách, jsem opět přitahovala pohledy jak kluků, tak i holek.. bože:D.“ (Nejspíš si říkali, co je to za ichtyla.)

Výňatek z rozhovoru sama pro sebe: „Jak jsi na tom teď s klukama? - Výborně. Zatím mám štěstí na samý skvělý a hodný. Momentálně jsem přes čtvrt roku s jedním, a myslím a doufám, že to bude na dlouho.“ (Asi ani nemusím psát, že pár dnů potom dostal košem.)

„A včera večer, maškarní ples? Škoda mluvit. Můj večer se skládal z litrů perlivý vody, asi 5 panáků a hromady ožralejch okolo. Tudíž já jako jediná střízlivá jsem se málem ukousala nudou.“ (Tyvole. Dneska si dát pět panáků, tak jí mám jak z praku a jsem nepoužitelná ještě v pondělí.)

„Zítra nejdu do školy:P Rozhodla jsem se zatáhnout to, nemá to cenu:D. Půjdeme s kámošem krmit kapry.“ (Krmit kapry místo školy... K tomu není co dodat.)

„Nedávno jsem se jen tak z legrace přihlásila do TeenTopmodel 2010. Říkám si dobrý no, to mě nevyberou. A ejhle, profíci z modelingové agentury mě pozvali na semifinále!“ (Pak jsem s těma „profíkama“ podepsala smlouvu, rodiče vyplázli čtyři tisíce za odporný fotky, který by si nikdo teda za rámeček nedal, leda by to chtěl zabalit do obálky, poslat poštou největšímu nepříteli a tím mu způsobit zrakový postižení... a tím moje velkolepá modelingová kariéra začala a zároveň skončila.)

Na závěr přikládám make-up tutoriál na školní look á la Shelbynka, kde hrají prim uhlově černé oči a na obočí se kašle, protože je zbytečný.

Co z toho vyplývá? Že i z náctiletý blbky, co zatahuje školu, protože může (individuál kvůli zlámaný páteři), každej víkend chlastá první ligu a myslí si, že má na to bejt celosvětově známou modelkou, se může v budoucnu stát někdo jakž takž normální.

Závidím dnešním šestnáctkám, jak jsou vyspělý a uvědomělý. To tehdá bejvalo všechno jinak!

KDYŽ MI BYLO 16


Povýšili jsme naše kávový hody na vyšší level a koupili jsme si aeropress, mlýnek a čerstvě praženou kávu s medovým akcentem (to bylo těsně předtím, než se nám podělalo auto, jinak bychom si koupili Jihlavanku s asfaltovým akcentem a dělali si jí klasicky "na turka" až do konce našich životů). Aeropress je taková ta věc, ze který si s pomocí vzduchu vykouzlíte dokonale voňavej a lahodnej černej mok. Všimla jsem si, že se tahle věcička hodí víc pro chlapy, než pro ženy. Né nadarmo je to TEN aeropress.

Když připravuje kafe Ondra:
1) Vezme mlýnek, nasype do něj zrnka a během pár vteřin namele množství potřebný přesně pro dvě osoby.
2) Následuje pár ladnejch pohybů a v hrnku se objeví voňavý kafe v normálním množství.
3) S lehkostí a grácií jemu podobnou vyklepává kafe do koše a opláchne všechny díly.
4) Kafe chutná výborně.

Když připravuju kafe já:
1) Vezmu mlýnek a přemýšlím, kudy se do toho kurva dává to kafe. Když se mi to konečně podaří, melu půl hodiny a mám pocit, že mi upadne ruka.
2) Namletou kávu nasypu do jednoho ze dvou hlavních dílů, zaleju vodou a díky návodu z Youtube zjistím, že to bohužel nebyl ten správnej díl a já to nalila do pístu.
3) Vyleju směs do hrnku, očistím píst, přeliju směs z hrnku do druhýho dílu. (Tady je ten moment, kdy se všichni milovníci kávy popadají za srdce. Mám pro to pochopení, taky bych se hnala.)
4) Ze všech sil vytlačím pár kapek a přijde mi, že jich mám mnohem víc na čele než v hrnku. Poznámka pro mě: Příště dát víc vody.
5) S lehkostí a grácií německýho vlčáka po transplantaci hlavy vyklepávám kafe a zjišťuju, že padá ven úplně jinou stranou, než jsem si původně myslela. Těch 10%, co to zvládlo až do koše, považuju za svůj malej životní úspěch, a jdu otírat linku, dřez, podlahu a dveře od těch zbývajících 90%.
6) Kafe mi mezitím vystydlo. Chutná nějak jinak, než od Ondry. Divný...

AEROPRAS


Asi už mě nebaví bejt blogerka, nebo já nevim. Jenže psaní mi nějak chybí. Nějak hodně. A vy mi chybíte taky, strašně! Tak mě napadlo, že bych vám mohla vecpat ty "nejžhavější" novinky za posledního čtvrt roku:

1) Stalo se ze mě líný prase, který je závislý na čokoládě a v době, kdy bych měla pracovat, sleduju Prostřeno, Výměnu manželek anebo projíždím fotky děcek spolužaček ze základky. Bylo jasný, že jednou musí přijít den, kdy se tohle zlomí a ejhle! Dneska to cejtim. Že zejtra vstanu v šest a změnim svět. Nebo v pondělí. Nebo prvního ledna. Ale stane se to, to cejtim prostě.

2) Bod jedna s sebou nese nepříjemnost jménem pět-kilo-nahoře aka boky-jak-almara. Jakoby jo, dá se to docela účinně zakamuflovat pod kožichem, ale co budu dělat v létě? Taky bydlíme v pátým patře bez výtahu a při tom výstupu vždycky funim jako hrošice v pokročilým stádiu těhotenství, takže to chtělo zlepšit fyzičku. Začala jsem cvičit s Jillian, místo činek mám konzervy fazolí a už pociťuju výsledky, jak ty svaly pracujou. Začala jsem dneska. (Ondra se hecnul, že si to zacvičí se mnou... Po pěti minutách mi řekl, že na to kašle, protože je to pro ženský, opravdu zakašlal a šel si dát Paralen. #chlapskárýmička)

3) Mám vytržený dvě stoličky a když se usměju se zubama, vypadám jako idiot. První stolička proběhla v pohodě (celodenní obskakování, opečovávání a přísun zmrzlin mě moc bavil), tak jsem se těšila i na tu druhou, že si konečně odpočinu (protože odpočívám málo, žejo). Ta druhá svině se mi zanítila, takže jsem tejden trpěla jak zvíře a pak jsem trpěla jak zvíře podruhý, když mi v ordinaci nezabrala injekce a pan zubař píchnul skalpelem do živýho. A taky jsem tam zatím nechala částku zhruba odpovídající ceně půlky šanelky.

4) Pořídili jsme si dodávku. Minimálně půl roku teď budeme žrát fazole v konzervě a všichni naši příbuzní a kamarádi dostanou pod stromeček mojí knížku (neva, že už jí máte, prostě jí dostanete znovu), ale nešlo to jinak. Jmenuje se Čárlí, je to červenej Transit a je to náš mimísek.

5) Po knížce jsem měla kreativní útlum a ten útlum má teď taky útlum, protože se mi začínaj hrnout nápady na to, co bychom mohli novýho tvořit. Přes zimu padne veškerá energie i peníze na přestavbu dodávky, ale na jaře... Na jaře něco vypukne!

6) Společný bydlení s Ondrou je docela pohodička. Nehádáme se, ale samozřejmě je třeba počítat s tím, že se budeme na těch čtyřiceti metrech čtverečních někdy navzájem srát. Pro tyhle případy jsme si kulišácky pořídili pistolky a tucet pěnovejch nábojů a můžu vám říct, nic se nevyrovná tomu pocitu, když mu trefim jednu přímo mezi voči.

APDEJT


Dneska vám povím historický příběh, který budu vyprávět svým vnoučatům a chrtům. Tohle se stalo ještě předtím, než naši planetu ovládli Pokémoni, a v dobách, kdy jsme neměli tak dobrý telefony, takže jsme žili víc offline než online. Je to příběh starý jako platonická láska sama. A je založenej na skutečný události, protože se fakt stal. Mně.

Bylo léto a já pracovala jako servírka v komunistickým hotelu na kopci u Orlický přehrady. Bylo to dost zapadlý, šedivý a ne úplně cool místo, takže tam nejezdilo moc mladejch, zábavnejch, ani hezkejch lidí. Jako mnohem pravděpodobnější se jevilo to, že natrefím na rozkládající se mrtvoly v sudech, než že tam někdy projde pěknej kluk. Takže zatímco ostatní puberťačky mýho věku si užívaly léta do sytosti, já makala od nevidím do nevidím někde na konci světa. Svým způsobem to bylo fajn, ale i tak se mi trochu ulevilo, když za mnou přijela Anetka a měsíc tam se mnou bydlela. Pomáhala mi v práci, fotily jsme supr fotky (třeba ty, co vidíte v tomhle článku), ale něco tomu pořád chybělo... Ňáká ta letní romantika, néasi! Po večerech jsme se koukaly na šmouly a soutěžily v prdění, což je na dvě náctiletý holky dost smutný.

A pak to přišlo, zrovna když jsem měla směnu na poolbaru. Cachtali se v bazénu! Dva kluci, z masa a kostí, a my si připadaly, jako kdybychom objevily po několikadenním putování pouští oázu plnou vody. Promnuly jsme si oči, jestli se nám to nezdá. Byli tam! Byli dva, my byly dvě, no existuje snad víc osudový znamení? Mohly jsme se přetrhnout, která z nás jim donese pivo a prohodí pár slov. Vyšlo to na Anetku, která se po pěti minutách přiřítila, že jsou to cizinci, úplně boží a Němci. Že všechno domluvila a večer bude party. Svět zase dostal růžový odstíny a my byly hepy jak dva grepy.

Okamžitě jsme si je rozdělily, já (obr) dostala toho většího a Anetka (hobit) menšího. To bylo fér. Vlastně ani nevím, jak se jmenovali, ale tomu menšímu jsme říkaly Harry, protože vypadal jako Harry Potter, jen neměl jizvu a místo hábitu měl kraťasy s kapsama na boku a ponožky vytažený až ke kolenům. "Můj" Němec, říkejme mu třeba Hans, byl o něco větší a jeho pracku zdobilo stylový tribal tetování ve tvaru sluníčka, takový to, který se tetovalo vězňům v osmdesátkách. Nebylo to moc sexy, ale když jsou to po měsíci první kluci, který vidíte, připadaj vám i dva neforemný kusy slizu jako Jake Gyllenhaal a Channing Tatum. Takže jsme je večer čaply a všichni společně razili na dýzu.

Zrovna hrál DJ Franta a rozjížděl Katy Perry, nebo co jsme to v tý době poslouchali. Lámanou angličtinou jsme navazovaly nový mezinárodní vztahy a dokonce nám ani nevadilo, že jsme si všechny drinky platily samy. Zpátky do hotelu jsme šli pěšky a bylo tak nějak přirozený, že kluky pozveme do našeho společnýho zaměstnaneckýho pokoje. Nebojte, žádný čuňárny se nekonaly, usnuli jsme poklidně oblečený všichni na jedný posteli. Ale co se stalo ráno, na to nikdy nezapomeneme. Začali jsme se pomalu probouzet, malej Němec objímal Anetku, velkej Němec mě, cejtily jsme se v bezpečí a všechno bylo v rovnováze. No a Harry natáhnul ruku s dobrým úmyslem, že pohladí Anet po rameni. Jenže ramínko minul a omylem se pohladil s Hansem. Bylo to divný a málem jsme se tam z toho počůraly smíchy. Další den jsme strávili u bazénu a pak přišla velká objímačka, než odjeli zpátky do Dojčlandu. Slíbili nám, že příští víkend vezmou auto a přijedou sami, bez táty. Uděláme si nějaký vejletíky a bude to fajn.

Už jsem pomalu připravovala rodiče na to, že se odstěhuju do Německa a uvidíme se až na příštím Oktober festu, kde budu poskakovat v dirndlu a nosit pivo pupkáčům s bavorskejma kšandama. Těšily jsme se jak malý. Už jsme si plánovaly svatbu, děti a společný partičky šachů v Alpách, až nám bude všem osmdesát. Bylo to tak povznášející, že nám ani nevadilo roznášet smažáky s bramborama nepříjemnejm rodinkám s dětma. Nemohly jsme se dočkat dne D. A teď přijde ten zlom - Harry napsal, že mu umřela babička. Úplnou náhodou v ten den, kdy měli sednout do auta a přijet za náma. Hansovi se samotnýmu nechtělo. Tahle novinka nás dost šokovala a doteď nevíme, jestli to byla pravda, anebo blbá výmluva. Byly jsme z toho tak hotový, že jsme si šly zlepšit náladu na párty do vedlejší vesnice, kde se o mě poprali dva sedmnáctiletý kluci... Ale to je zase jinej příběh. Zkrátka a dobře - naše německá láska skončila ještě dřív, než stačila začít. Vzalo nás to. Tahle autentická fotka s deep komentářem mluví za vše.

A perlička na konec? Jednoznačně táta Harryho, kterej tam s klukama byl celou tu dobu na dovolený. Tvrdil, že je fotograf, ale co nám bylo divný, že si nás až moc často fotil v kraťasech. Hezky z dálky a hlavně nenápadně. Žádný krajinky, zvířata anebo fashion fotky. Prostě obyčejný holčičí zadky. A zatímco jsme asi tak tři dny truchlily po naší nevydařený německý romanci, pan Fritz mě po e-mailu lámanou češtinou ve stylu gůgl translátor CTRL+C a CTRL+V aktivně zval do Norimberku do jeho sídla. Že všechno zaplatí, zařídí a samozřejmě, bude to naše malý tajemství.

Nejsem rasistka, ale jestli mi to někdy nevyjde s Ondrou, jsou určitý národnosti, kterým se asi pro jistotu vyhnu.
Enšuldigung.

NĚMECKÝ HISTORKY Z PODSVĚTÍ

INSTAGRAM: @THEBLONDIEVERSE

© THE BLONDIEVERSE. Design: Fearne.