TĚŽKEJ ŽIVOT SLAMĚNEJCH VDOV


Bylo to domluvený už asi půl roku - že se můj chlap v létě pojede potápět do Indonésie. Třítýdenní dovolená beze mě (z knížek bych neměla ani na letenky a při prvním ponoru by mě otrávila ryba fugu, takže moje účast nepřipadala v úvahu). No a najednou ten den nastal, můj chlap startoval auto s kufrem na zadní sedačce a já si v tu chvíli uvědomila, že to bude pěkně krušnej a zoufalej měsíc, obzvlášť takhle čerstvě po vydání knížky. A taky byl.

Den 1 - neděle
Odjel. Zatím je to docela oukej. Můžu se válet celej den! Celý tři tejdny! Vyjídat mu ledničku. Co tam vlastně má? Hmmm... Celý kolo sýra. Kozího. Z Kanárskejch ostrovů! A olivy. Miluju sýr a miluju olivy! Nee, počkám až se vrátí. Hlavně tu udržovat pořádek, Martino, nebo tě přetrhne. A neklepej kobereček z balkónu, jeden upadnutej stačil.

Den 2 - pondělí
Vzbudila jsem se v objetí obrovský chlupatý růžový obludy. Mžourám na to, jsem zpocená jak prase a nechápu. Aha, spala jsem s plyšovým jednorožcem a můj chlap je opravdu v tahu, takže se mi to nezdálo. Achjo. Blbě jsem se vyspala a mám potřebu to všem dávat náležitě najevo. Nemluvte na mě, nebo vás zbiju.

Den 3 - úterý
Úterý? Hmm, oukej. To bych si mohla umejt hlavu, když je takový vedro. Co by bylo asi fajn zmínit je fakt, že jsem si šla tu hlavu umejt poprvý od mýho obarvení na modro. Takže jsem pochopitelně nečekala, co bude následovat. Utřu se do jeho novýho ručníku a v zápětí můžu hádat, jaký modrý obrazce na něm moje hlava vytvořila. V duchu odhaduju, co všechno bych mu tady mohla ještě teoreticky zničit. Následně razím do práce, nejsem ve svý kůži, všechno mě štve a po práci jdu s Veru na sklenku vína, protože jinak to ani nejde. Dvě slaměný zdeprimovaný vdovy. Picly jsme se už v sedm odpoledne, chvilku si postěžovaly, pak se smály a nakonec šly zase střízlivý spát. Ideální stav. Moc nejím, takže dvě decky stačí na veselej večer.


Den 4 - středa
Probudím se a je mi děsně blbě. Točí se mi hlava a mám pocit, že každou chvíli omdlím. Pociťuju silnej SOS PMS stav a představa, že bych měla jít v tom vedru do kanclu mezi lidi, mě děsí. Chci se přitulit ke svýmu chlapovi, kterej by mě hladil po vlasech a předstíral, jak mě lituje (i když jsem teď nepříjemná bolavá mrcha), jenže ten je tisíce kiláků ode mě a plaví se na lodi, kde spíš není signál než aby byl. Beru si homeoffice pro jistotu až do pátku, makám v křečích od sedmi ráno do osmi večer a vlastně mě to ani tolik nesere. Jsem totiž v pyžamu, v mým oblíbeným prostředí a sama. S tím, že kdykoliv můžu zavřít noťas, odhlásit se z mejlu a mít všechny na salámu.

Den 5 - čtvrtek
Veru si bere homeoffice taky a jde se mnou okupovat Ondrův bejvák. Je na svoje teritorium děsně háklivej, ale mý přátele má rád (dokonce i kluky!), což je pro mě nevídanej jev. Děláme kampaně, vyřizujeme mejly, sdílíme svoje pracovní ticho a ťukání do klávesnic. Dáváme si brunch s výhledem na Prahu a ač si ho fotíme na Instagram a všichni si určitě myslí, jak je to pohádkovej život nemakačenek, nevydržíme na balkóně dýl jak pět minut, protože je vedro jako prase, vajíčka se nám roztekly a během těch pěti minut nám ve schránkách přistálo asi pět urgentů. Odpoledne se loučíme a já jdu na schůzku do baru. Poznávám super holčinu, která mi opraví (nejen) čárky v celý knížce, ale ještě s ní pokecám o životě v business sféře. Okolo jde Majkl, tak mu mávám z okna. Říká, jak je to vtipný, že na mě zrovna myslel a já jsem tady. A pět minut po něm přichází Barča, kámoška z vejšky. Hezky se to schází a asi to není jen tak. To bude osud nebo tak něco. Takže pijeme víno, do toho začal koncert a mě dochází, že dneska to s tím spánkem asi zase nevyjde. V jedenáct mi píše Veru SOS, přiběhne s noťasem a opravujeme spolu kampaň, protože urgentní mejl je urgentní mejl. Ještě jednou mi někdo řekne, ať rozlišuju pracovní a osobní život, asi vylítnu z kůže. Žádný tlačítko on a off prostě neexistuje, a tak občas makáš i v noci na koncertě.

Domů přicházím ve dvanáct s gyrosem v ruce, sednu si na postel... a v příští sekundě už je celej obsah pita chleba rozmetanej po povlečení. Vůbec nechápu, jak se mi to stalo, asi mikrospánek, protože těch pět vteřin mezi situací držím gyros a těším se a gyros je nenávratně v prdeli si vůbec nepamatuju. Čumím na to jako puk. Světle hnědý povlečení si s rudou chilli omáčkou a růžovým zelím moc nerozumí, to je jasný už teď. Jestli mě nezabije za ten ručník, tak tohle, to už asi nerozdejchá. Začínám doufat, že mě fakt miluje! Že budu za dva týdny sedět v jeho zdemolovaným bytě jako štěňátko co rozkousalo všechny boty a skříně, budu smutně koukat, protože vím, co jsem tam všechno zničila, a on mě pokárá a pak mi zase půjde házet klacík, protože jsem jeho a má mě rád a jsou to jenom věci, i když taky jeho.


Den 6 - pátek
Konečně pátek! Vstávám v šest, balím první knížky a nesu je do kavárny. Rovnou si tam rozkládám kancl a do pěti makám. Pracovní ticho se mnou sdílí další Baru, která má dovču, pijeme kafe a čučíme do laptopů. Po týdnu se vidím pořádně s Annie, jdu si k nám domů pro letní věci, abych nemusela nosit ven pyžamo, a pak táhneme k Ondrovi zbytek knih a obrovskou bednu s bublinkovýma obálkama. Těším se, jak si večer konečně odpočinu. Rozkládám po zemi obří omalovánku, poslouchám The Kooks a vybarvuju si hrady, koníčky, dinosaury a bagety. Volá mi Majkl, co dělám. O půl hodiny později už je se mnou, čeká až se namaluju a dopiju litr matéčka pro doplnění kofeinu a energie, bere flašku vína a razíme na Náplavku za kámoši. Je nás tam asi dvacet a postupně se to zužuje na sedm statečných. Domů přicházím ve tři ráno, totálně utancovaná, unavená a s pocitem, že jsem totální asociál a necítím se být úplně kompletní. Bylo to fajn, ale něco mi chybí. Někdo.

Den 7 - sobota
Sobota ráno. Probouzím se s nohou na růžový obludě, je horko, ale cítím se skvěle. Nikde ani stopa po tom, že jsme den předtím popíjeli. Ondra se mi ozývá asi po deseti hodinách. Na otevřeným oceánu nemá moc signál, já jsem ráda, že ho při potápění neožral žralok a on je rád, že jsem se moc neožrala já. Lakuju si nehty a při tom zjišťuju, že mi slejzá palec s borůvkou. Vrací se mi krásná romantická retrospektiva. Takže jsem si vzpomněla na to, jak jsem si ho kdysi dávno opilá skřípla do skříně a můj hrdina mi propichoval jehlou nehet a mačkal z něj starostlivě krev, protože mi v prstu tepalo a já se bála, že mi ho uříznou. Nechutný, ale tak nějak se mi najednou zastesklo po takových maličkostech. Nabíjím foťák a připravuju se s Veru na fesťák. Přiklepli nám akreditaci a my uvidíme The Kooks! Miluju The Kooks a miluju Veru, takže ideální kombo. Před koncertem jdu na kafe s Markétkou a konečně jí poznávám. Potom už razíme na koncert, kupujeme lahev vína a natáčíme lidi. Dostáváme se do zóny pro fotografy, trsáme tam jak blázni zatímco všichni ostatní fotěj svýma obříma objektivama a je to první večer, kdy se fakt uvolním a nasávám atmošku toho místa.


Den 8 - neděle
V neděli se nic nedělá. Prý. Já balím šedesát knížek, píšu věnování, vážu balíčky, nadepisuju obálky. Dělám to asi deset hodin a bolej mě záda. Zapomněla jsem pořešit poštu, takže vůbec nevím, jak to budu hromadně odesílat a jestli mám vypisovat šedesát podacích lístků, nebo jak to tam vlastně funguje. Pošta mě vždycky děsně stresuje. Tak na to kašlu a jdu si dát na balkón cider.

Den 9 - pondělí
Ráno začínám zubařem, kterej mi sdělí, že ty dvě stoličky už nezachráníme. Bude to tak padesát tisíc paní. Dělám si podnikatelskej plán a zjišťuju, že musím prodat asi tak milion knih. Uvnitř se trošku hroutím. Z práce, z knížek, ze zubů, z toho, že jsem tu úplně, ale úplně sama. Nestíhám objednávky a mám v tom maglajz. Málo jím, mám staženej žaludek a je mi blbě. Mám krizi, protože vím, jak se na Ondru lepěj holky, když jsme spolu třeba v baru. Taky vím, co si o většině z nich myslí a že by nevyměnil náhodnej sex za vztah se mnou. Ale co když potká rozumnou, nezávislou, vtipnou a cílevědomou ženu? Co když potká holku, kterou si bude chtít vzít? Která bude mít všechno, co mám já, ale víc a hlavně větší? Co pak se mnou?

Den 10 - úterý
S holkama z práce jsme domluvený, že půjdeme odpoledne na víno. Tak bereme deku, tři litry vína, spoustu dobrot a psa, a razíme do Riegráčů vyvalit pupky. Je to skvělý. Víc pijeme než jíme. A víme, co dělá staženej žaludek v kombinaci s alkoholem. Moc peněz nás to nestálo.


Den 11 - středa
Probouzím se u Veru v bytě na podlaze v psím pelechu, obalená dekou ze včerejška a v puse mám asi tak 2387593 černejch psích chlupů. Prej jsem si tak dlouho hrála s její třínohou Lilinkou, až jsem z toho usnula a bylo nemožný mě probudit a přemístit do postele. Jsem rozlámaná, ale smějeme se jak blázni. Po vydatným brunchi razíme do kanclu, kde z toho maj všichni ukrutnou srandu. Veru totiž nezapomněla pořídit foto a video záznamy a všem je hned ukázat. Díky, Veru!

Den 12 - čtvrtek
Čtvrteční ráno je opět ráno knih. Vstávám v šest, táhnu další várku na poštu a pak jdu do práce. Nůďo den, ale nakoplo mě to. Rozhodnu se jednou zase vyprat, hlavně to povlečení po kebabový nehodě. Do prdele! Chilli omáčka nešla dolů. Přemýšlím, že půjdu povlečení vyklepat na balkón a omylem ho upustím na střechu pod náma, ale je mi jasný, že by se to na ní k mý smůle rozprostřelo tak, že by byl flek vidět... a to už bych neukecala. Tak ho složím a šupsnu do skříně. Třeba na něj mezitím zapomene, žejo.

Den 13 a 14 - pátek, sobota
Ondra se mi 25 hodin neozval a poslední věty, co si od něj vybavuju, byly něco jako "Lásko, teď jsme viděli hejno třímetrovejch žraloků!" anebo "Zlato, jsme schovaný v kajutách, jsou tu děsný bouřky, vlny nám lítaj přes palubu, stupeň nebezpečí 9 z 12!", takže jsem začala hysterčit, že ho buďto sežral žralok, anebo je i s lodí někde na dně Indickýho oceánu. No a v pátek otevřu po bezesný noci oči, přesně v 6:29 a blik, přesně v ten moment mi od něj přichází SMSka. Ta úleva!!!


Den 15 a 16 - neděle, pondělí
Jedu k rodičům a hodlám si užívat ten pravej vesnickej klid. Snažím se moc nevylejzat z domu, protože mý modrý vlasy buděj až moc velkej rozruch. S rodičema grilujeme, kecáme, jíme, pijeme a je to skvělý!

Den 17 - úterý
Ondra mi píše, že se zamiloval. Už chci sednout na letadlo a zakroutit krkem ňáký pipce, když z něj vypadne, že do zvířete jménem manta ray. Googlim si, jak to vypadá a nemůžu se dočkat, až mi ukáže videa z potápění. To je tak krásný zvíře! Chce si nechat jednu mantičku vytetovat, takže beru příležitost za pačesy, vytahuju akvarelky a dělám mu návrhy. Odpoledne jdu k babičce s dědou, otevíráme lahvinku červenýho a zapíjíme knížku. Což by bylo fajn, kdybych pak neměla sraz s kámoškou ze základky a nepřišla bych na něj lehce ovíněná. Jdeme do večerky pro tři lahve lambrusca a celej večer kecáme a pak zpíváme, jako kdyby těch několik let odloučení vůbec neexistovalo. Odcizily jsme se a najednou jsme tam seděly se stejnýma názorama na svět. To říkám pořád, že lidi se scházej a rozcházej, podle toho v jaký životní fázi zrovna jsou a jak jsou naladění. A je to fajnový!:)

Den 18 a 19 - středa, čtvrtek
Ve středu jedu od rodičů k němu do bytu a těším se! Teď už mi začíná taková ta cílová rovinka, kdy musím zahladit všechny důkazy po zničenejch věcech, uklidit celej bejvák a schovat všechny ty věci, co jsem si k němu natahala z mýho bytu. To aby si jako nemyslel, že jsem se k němu nastěhovala.


Den 20 - pátek
Otevřu oči, mžourám z okna a na balkóně sedí paní Poštolka. Čučím na ní, ona čučí na mě, otáčí hlavu se svýma vykulenýma očkama... Lovím telefon, že si jí vyfotím, vymazávám milion fotek abych uvolnila paměť a frrr, poštolka se lekla a odletěla. Googlim, jak se ochočujou poštolky. Běžím do lednice pro kousek salámu a nastražím ho na balkón. Číhám, číhám, něco letí. Jenže je to černobílý. Straka ukradne salám a letí s ním pryč. Lituju, že jsem tam nedala levnou vysočinu z kůží, ale drahej farmářskej salám s vysokým podílem masa. Se na to můžu vyprdnout, krmit tu zlý straky, ne asi! Googlim, jak se ochočujou straky a nacházím diskuze o tom, jak lítaj do bytů a kradou klíče. Paráda. Takže začínám bejt paranoidní a bojím se, že mi vlítnou balkónem dovnitř a odnesou foťák, nebo tak něco. Asi už mi fakt jebe.

Celej den sháním překvápko pro Ondru a díky tomu jsem našla suprácký využití pro zničený povlečení. Rozkládám ho na balkóně, na něm nafukuju dvoumetrovej bazén a další tři hodiny trávím nošením teplý vody v pětilitrovým kyblíčku. Něco tomu chybí... Jasně, dvě vodní pistolky, sto barevnejch balónků a třímetrová nafukovací manta, větší než samotnej bazén. Nevím, jestli je to oukej takhle v centru Prahy v pátým patře a taky se bojím, že přiletěj poštolky, sednou si drápama na stěnu bazénu a ty stovky litrů se rozlejou sousedům pod náma do oken, ale rozhodnu se tím nestresovat. Představa toho, jak tam celý léto sedíme s drinkem v ruce, jíme meloun, opalujeme se a koukáme na střechy, je silnější než strach z vytopení. Carpe diem, žejo!

Den 21 - sobota
Jsem tak natěšená! Vstávám s východem slunce, gruntuju celej byt, holím si nohy, myju vlasy, vybírám ten nejvíc sexy outfit a jedu si vyzvednout svýho prince na letiště. Plánuju ho donutit, aby si mě příští tejden vzal a už nikdy, nikdy, NIKDY! mě tu nenechával takhle dlouho samotnou. Předem lituju paní sousedku, protože tyhle nastávající dny po dlouhým odloučení, to bude peklíčko.

(První fotka je z mýho Instagramu a zbytek z Ondrovo dobrodružství. Zjistila jsem, že s ním můžu v klidu někam odjet, protože ty cestovatelský fotky, ty mu fakt jdou! A víte, že už jsem spíš na slova a zážitky, než na outfity:))

17 komentářů

  1. Vůbec nic si z toho nedělej. Přítel, když odjel s kamarády na vodu a pár hodin se neozval, tak jsem ho viděla utopeného, mrtvého pod kamenem nebo rozmláceného o strom na cestě domů. Až budeš znát návod na to, aby si tě vzal, dej prosím vědět :)

    OdpovědětVymazat
  2. Článek moc pěknej :D a to si představ, že ten můj má odjet na 6 měsíců do Švédska...a co já tu sama? zjistila jsem, že už nejsem schopná sama ani nakoupit, budu sama na psaní diplomky, státnice, procházky, plavání...prostě taky na všechno. Už tedka je mi z toho smutno a loučení chci snad radši zaspat :D

    OdpovědětVymazat
  3. Super zabavnej clanek!!! S pritelem to ted mame jak na horske draze, takze az mi z predstavy obriho nafukovaciho bazenku s kulickama vrhkl slzy do oci! :D skoro bych si myslela, ze vetsi romantika uz neexistuje! :)
    www.lifestylebirdie.com

    OdpovědětVymazat
  4. super článok :) ja som slamená vdova takmer po celý rok :D priateľ študuje na VŠ v Čechách u vás a ja tu na Slovensku, takže sa vidíme asi tak raz za dva týždne. veľakrát je to ťažké, no človek sa naučí zvládať veci jednoducho sám. a úplne si vystihla to ako si bola s kamarátmi a aj tak ti to niečo chýbalo, to ja veľmi dobre poznám :) je super, že sa ti už vrátil a fotky sú prekrásne!

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektni clanek Marti, ani jsem nedutala, jen jsem se bavila na vlne tve energie. Rada ctu, ze jsi spokojena a stastna.

    OdpovědětVymazat
  6. Ty se tak máš, že už ho máš svého milého zpátky. Já už mám za sebou dva měsíce a zbývají mi ještě další dva, než mého zas budu moct obejmout jinak, než jen přes smajlíky. :/

    OdpovědětVymazat
  7. Úplně mi to připomíná, jak jsme se s přítelem téměř před rokem přistěhovali do Prahy, on mi sestavil Ikea skřín a odjel na tři týdny pryč... já zůstala v novém bytě, v novém městě úplně sama s hromadou krabic na vybalování a bez internetu :D Ta úleva, když mi aspoň IT technik připojil po pár dnech internet :D

    OdpovědětVymazat
  8. Boží článek :D úplně v něm vidím sebe, tak nějak by to rozhodně probíhalo i u mě. Doufám ale, že mi přítel nikam neodjede..

    OdpovědětVymazat
  9. Tak to je skvělý článek:D hodný nějakého lifstylového časáku, chytrý a zárověň mega zábavný

    OdpovědětVymazat
  10. Teda to bylo paradni pocteni Marti!! :) Strasne se mi libi, jak pises.
    Super clanek, super super energie z toho jde! xoxoxox

    www.lucyjirak.com

    OdpovědětVymazat
  11. Tak ted jsem se teda nasmala :-D bomba clanek! Straky, postolky a prosteradlo me dostaly 😁

    OdpovědětVymazat
  12. Ja taak milujem tvoj štýl písania. Už len sa dočkať dňa, kedy sa bude dať tvoja kniha kúpiť na Slovensko. :)

    OdpovědětVymazat
  13. To my dva jsme se už několikrát neviděli pár týdnů, protože já jezdím domů na SLovensko a on do Jižních Čech..Ale TEĎ, když jsme spolu začali bydlet, tak mi chybí i když tady není den! A to jsem se toho společného bydlení tak bála.. Mimochodem, skvělý článek, málokdo mě dokáže pobavit :) A hrozně mi připomínáš sebe :D

    OdpovědětVymazat
  14. Hezký článek :D Co já bych dala za to, aby odjel jen na tři týdny :D Za poslední rok a půl mi už potřetí odjel na 4 měsíce do ciziny :D

    OdpovědětVymazat
  15. Holka, ty jsi skvělá! :D Musím říct, že jsem se celou dobu usmívala jako měsíček na hnoji :D

    Gabux

    OdpovědětVymazat
  16. My, co jsme už několik let (celkem nechtěně) single bychom rády/i skousli i takové krátké odloučení, pokud by se k nám měl kdo vrátit. "Těžkej" život? :-D Jak myslíš. :-D
    Barbora

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @THEBLONDIEVERSE

© THE BLONDIEVERSE. Design: Fearne.