ČTYŘI ZÁŽITKOVÝ LOSY


Včera jsem šla na poštu s knížkama. Strašně se mi nechtělo, ale nakonec jsem se jako vždycky překonala. Mastný vlasy jsem hodila do drdolu a jedinej můj úkol byl chovat se nenápadně a příliš nepoutat pozornost. Což se, troufám si říct, povedlo na jedničku s hvězdičkou.

Na poště je to takový zrádný. Když přijdete na řadu a máte toho víc, vždycky následuje takový trapný ticho, kdy jenom stojíte a čekáte, až vám pošťák voštítkuje nějakejch dvacet balíčků. To ticho většinou využívám tak, že mezitím přemýšlím, jakou vůni toaleťáku nám po cestě domů koupím anebo si prohlížím vitrínku s drobným zbožím, což končívá spontánním nákupem nějaký kraviny. Naposledy jsem si odtud odnesla charitativní samolepku a modrej provázek (pro samolepku mám pochopení, provázek už moc nepobírám).

Tentokrát mi padly do oka losy a dostala jsem úžasnej nápad: "Můžu vás ještě poprosit o čtyři ty zážitkový losy za pade?"
Pan pošťák zbystřil a oči se mu rozzářily: "No jasně. Ale počkejte, já je tu nemám... Půjdu se po nich podívat vedle."
Znám pasivní agresivitu ze strany spolunávštěvníků pošty, když vám poslání dopisu trvá víc než čtyřicet pět vteřin, a tak začínám trochu panikařit: "Néé, néé, to nemusíte, jestli je nemáte."
Přeochotnej pan pošťák přesto opouští křeslo a odchází do dáli.

Je pryč minutu. Lidi ve frontě na mě blbě koukaj.
Je pryč tři minuty. Z dálky se ozývaj vzrušený hlasy. Lidi ve frontě mě propalujou nenávistnejma pohledama a já předstírám, že mě hrozně zajímá Důchodový pojištění a výhody zákaznický karty Český pošty.
Je pryč pět minut. Celá pošta je v pohotovosti a všichni zaměstnanci řeší moje debilní losy. Tlak ve frontě vzrůstá. Lidi začínaj nespokojeně pomlaskávat a vsadím se, že si v duchu myslej něco o umaštěný krávě. Děsím se chvíle, kdy začnou přemýšlet nahlas.
Po deseti minutách pán přichází a s oroseným čelem, krvavým šrámem a vítězoslavným úsměvem přede mě pokládá čtyři losy. Lidi ve frontě jásají a z dálky se ozývá zvuk fanfár.
Vteřinu potom zjistím, že se losy nedaj platit kartou... A já u sebe hotovost nenosím. Lidi ve frontě si začínaj myslet, že jsem totální ichtyl.
Na scénu přichází paní vedoucí, která tomu dodává korunu: "No, ale to už nejde vrátit, Jarka si je odepsala."
Celý moje losový divadlo dopadlo tak, že to za mě pan pošťák Jarce zacáloval a já mám přijít v pondělí dorovnat dluh a losy si vyzvednout.

Jak se tak znám, v pondělí na to zapomenu, vzpomenu si až v úterý, kdy bude následovat dvojitej facepalm a vynadání sama sobě do debilů, protože chudák pán přišel o dvě stovky a já se budu tak moc stydět, že na tu poštu už nikdy nevkročím a budu radši nosit knížky o dva kilometry dál na pobočku, kde jsem si ještě ostudu trhnout nestihla.
To je holt daň za to, když jste idiot.

A říkám vám, jestli si v těch losech nevyškrabeme dva tandemový seskoky, ochutnávku jihoafrickejch brouků a jízdu v obrněným transportéru, tak budu fakt hodně nasraná.

6 komentářů

  1. to znám, ne sice s poštou, ale takové obdobné věci se mi stávají pořád :-D držím palce ať nezapomeneš:)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  2. tak tento článok ma pobavil :D

    OdpovědětVymazat
  3. To, že se na poště pořád nedá platit kartou, je prostě k neuvěření... Jednu dobu se to dalo, pak jsem tam delší dobu nebyla, a když mi pošťačka oznámila, že tam nezaplatím... myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu.

    OdpovědětVymazat

INSTAGRAM: @THEBLONDIEVERSE

© THE BLONDIEVERSE. Design: Fearne.